Jan Fingerland: Turecko: sultán narazil

¨Už od pátku se v Istanbulu, Izmiru a dalších více než šedesáti městech konají rozsáhlé protesty, jejichž počátek sahá řadu dní zpátky. Rozbuškou byl spor o osud malého parčíku v širším centru největšího tureckého města. Erdoğan, bývalý istanbulský starosta, podporoval projekt, který by část už tak vzácné zelené plochy zabral a na tomto místě by vznikly obchody, luxusní byty a také mešita. O osudu parku se v Istanbulu mluvilo už dříve, ale pátek byl mimořádný v tom, že Erdoğan nerespektoval rozhodnutí soudu o dalším zkoumání. Místo toho rozhodl, že výstavba navzdory odporu veřejnosti bude pokračovat. To řada obyvatel Istanbulu považovala za nesnesitelnou aroganci, ale roli hrála i skutečnost, že veřejnost premiéra už stejně dávno viní z toho, že usiluje o příliš velkou moc. a nakonec lidé reagovali i na čím dál tvrdší a nesmyslný postup policie, která se k demonstrantům skutečně chovala jako k teroristům, jak je premiér označil.

Některé komentáře přirovnávají současné dění v Turecku k arabskému jaru – tedy k povstáním za demokracii a proti ekonomickému úpadku. To však není přesné. Erdoğan dvakrát přesvědčivě vyhrál volby a během více než deseti let u moci se svou stranou AKP díky řadě reforem hodně dokázal. Turecká HDP se zdvojnásobila, řada vnitropolitických omezení se uvolnila a země se také značně osamostatnila v mezinárodní politice. Zejména v druhém volebním období se však premiér Erdoğan změnil. Jeho projekty, jako je plán na lodní kanál skrz Istanbul, jsou čím dál megalomanštější, a jeho politika vůči společnosti čím dál autoritativnější. Spoléhal se na své úspěchy a na svou hlavní voličskou základnu z řad nové společenské vrstvy, složené z nedávno zbohatlých obyvatel vnitřního Turecka. Tyto nacionalisticky a nábožensky založené skupiny zažily svůj rozmach v poslední generaci, sekularistické tradice Turecké republiky nevnímají jako posvátné a pragmatického islamistu Erdoğana považují za svého muže v Ankaře. Ti, kdo nyní protestují v Istanbulu a jinde, ať jsou to levičáci nebo liberálové, patří ovšem k velmi odlišným vrstvám.

Erdoğan systematicky buduje i svou přímou moc – jen policejní síly vzrostly za jeho éru na trojnásobek a podařilo se mu nenápadně odstavit řadu překážek na cestě k moci, od systematického oslabování armády (jakožto strážkyně sekularismu) až po ovládnutí státního aparátu a justice. Turecko je také země, která vězní desítky novinářů, což nemá v Evropě, kam se Ankara hlásí, obdoby. Sám Erdoğan se netají tím, že v roce 2015 chce změnit úřad a z premiéra se stát v přímých volbách prezidentem – a pokud možno také mezi tím změnit ústavu tak, aby připomínala prezidentské režimy.

Vedle osobního Erdoğanova kultu demonstrantům vadí ještě jedna věc, která souvisí spíše s celou jeho stranou AKP – totiž trend k čím dál většímu pronikání náboženství do veřejného života, nebo přímo vynucování určitých pravidel ze strany úřadů, a to v zemi, která až donedávna považovala sekularismus za součást identity státu. Nedávno například byl značně omezen prodej alkoholu, nebo bylo zakázáno líbání v centru Istanbulu. Mladí obyvatelé pak uspořádali líbací happening, při kterém se stovky lidí najednou veřejně líbali na znamení vzdoru. Teď však už jde legrace stranou. Proti demonstrantům v Istanbulu zakročila policie tak, že to nikdo z nich do smrti nezapomene. Samotný Erdoğan si nenechal ani skulinku k nějakým ústupkům. Ustupovat však prý nehodlají ani demonstranti. Jeden z nich nakonec prohraje, a bude to mít obrovský dopad. Na Turecko, na Evropu, ale také na řadu arabských států v procesu přerodu, které zatím v Turecku jako úspěšné islámské demokracii viděly svůj vzor.