Jan Fingerland: Trump kazimír i mírotvůrce

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ministr zahraničí USA Mike Pompeo
0:00
/
0:00

Americký prezident Donald Trump je oblíben i nenáviděn. Už teď je ale zřejmé, že do politického důchodu neodejde bez výrazných zářezů do řady světových problémů, ten izraelsko-arabský nevyjímaje.

Zatím posledním krokem je nečekané prohlášení ministra zahraničí Mikea Pompea o tom, že výstavba izraelských osad na Západním břehu není v rozporu s mezinárodním právem. Celkem výrazná změna americké pozice se udála jaksi mimochodem, jen prostřednictvím vyjádření jednoho z členů vlády.

Je to vlastně jeden z řady kroků Trumpovy administrativy v souvislosti s izraelsko-palestinským sporem. Mezi ty nejvýraznější patřilo přehodnocení postoje k izraelské okupaci na Sýrii dobytých Golanských výšinách, přesun americké ambasády do západního Jeruzaléma nebo omezení finanční pomoci agenturám OSN, které vykonávají různé služby pro Palestince.

V oku hurikánu

Důležitý je časový kontext. Pompeovo prohlášení přišlo v době, kdy Palestinci otevírají otázku nových voleb, parlamentních i prezidentských, které možná povedou k posílení Hamásu na úkor umírněnějšího Fatáhu. Dále v době, kdy se v oblasti posiluje vliv Íránu, jak je vidět na vzedmutí násilností ze strany jeho klienta v Gaze, palestinského Islámského džihádu.

Současně v Izraeli vrcholí jednání o sestavení vlády, ve které by už nemusel být zastoupen Benjamin Netanjahu, nebo by přinejmenším mohl přijít o pozici premiéra. Dosavadní premiér se teď může cítit podpořen ze strany svého kolegy ve Washingtonu.

V širším kontextu je důležitý také dlouhodobý odklon sunnitských arabských států od bezvýhradné podpory pro palestinskou věc, zejména kvůli obavám z íránské expanze. A v neposlední řadě jde o neklid v řadě arabských zemí, kde možná začíná jakési Arabské jaro 2.0.

Pompeovo vyjádření se vztahovalo k osadám, ale v podstatě se dotýká zásadnějšího problému, totiž statusu území Západního břehu. Jde o větší část teritoria, které bylo v roce 1947 vyčleněno pro arabský stát v Palestině, ale místo toho jej pohltilo Jordánsko, které o něj přišlo o 20 let později v Šestidenní válce s Izraelem.

Většina západního světa považovala toto území za „okupované“ a po malých krůčcích měnila své pozice až k přesvědčení, že celé toto teritorium má patřit Palestincům – tak se dnes mluví o „palestinských územích“.

Spor o okupaci

Izraelské stanovisko naopak vychází z toho, že „okupovat“ lze jen území cizího státu, což Západní břeh nesplňoval. Proto mluvilo o „sporném“ území. Přesto se od uzavření dohod z Osla před 25 lety v zásadě počítalo s tím, že Západní břeh bude z větší části předán budoucímu Palestinskému státu, ale s výhradami, například po oddělení bloků izraelských osad.

Jejich osazenstvo však stále narůstalo, což Palestinci označovali za překážku jednání i znemožnění své budoucí samostatnosti. Tím spíše nyní palestinští představitelé velmi nesouhlasně reagovali na Pompeovo prohlášení. Jejich problém spočívá v tom, že nejsou schopni do dění na Západním břehu reálně zasáhnout, což se ovšem týká i všech ostatních kritiků z Evropy a odjinud.

Paradoxně ani Pompeovo prohlášení nemusí mít zásadnější dopad na tamní situaci, i když může podpořit proosadnické síly v Izraeli. A paradoxně také může posun v americkém postoji pomoci míru v tom, že přiměje palestinské představitele k realističtějšímu postoji, protože jejich dosavadní politika nerealistických požadavků palestinskou věc spíš ničila.

Jan Fingerland

Pro zapálenou debatu o posledním vývoji je charakteristické, jak se podstatná část izraelsko-palestinského konfliktu neodehrává na vojenském poli, ale v oblasti mezinárodních deklarací, boji o definice a formulace, případně na televizních obrazovkách. Nakonec si ale budou muset obě strany sednout k jednomu stolu a na něčem se domluvit. A to je vlastně jádro posledního nečekaného kroku administrativy Donalda Trumpa.

Autor je komentátor Českého rozhlasu