Jan Fingerland: Tři „ne“ o Margaret Thatcherové

Jedno „ne“ by se mohlo týkat toho, jak strašlivě dopadla politika Margaret Thatcherové na chudé Brity. Dokonce i herečka Meryl Streepová, která ex premiérku předloni kongeniálně ztvárnila ve známém životopisném filmu, cítila potřebu omluvně zmínit údajnou asociálnost své hrdinky. Noviny většinou zmiňují boj proti hornickým odborům a propouštění horníků a vůbec vzrůst nezaměstnanosti. Tyto údaje vůbec neberou v úvahu skutečnost, že Thatcherová převzala vládu v době dlouhodobého a stále se zrychlujícího pádu Británie mezi zaostalé a ochablé ekonomiky. A také v době obrovské inflace, která poškozovala chudé lidi více než ostatní.

Britská ekonomika konce 70. let byla navíc dost zastaralá a dosavadní přístup bránil její modernizaci. Dnes je Británie – opět - jedním z technologických lídrů Evropy. Vzrůst nezaměstnanosti by měl být poměřován s tím, kam by se britská ekonomika dostala bez reforem Thatcherové, tedy v situaci, kdy krachoval jeden zestátněný nebo daněmi přetížený podnik za druhým. Také by se mělo hodnotit celé její období, protože některé procesy vyžadují čas. Pohled na statistické údaje navíc říká, že na konci jejího vládnutí vynakládala britská vláda mnohem více na školství než na jejím počátku, ale o poznání se snížily výdaje na obranu. Ne náhodou i labourista Tony Blair připouštěl, že také jeho premiérské období bylo tak trochu dalším volebním obdobím Thatcherové, podobně jako tomu bylo i u konzervativce Johna Majora.

Konstatujeme, že zavedení odborů patří k největším moderním vynálezům. Ještě týmž dechem je potřeba dodat, že britské odbory 70. let už nebyly žádnou organizací dělníků, ale politizovanou nátlakovou skupinou, která se pranic nezajímala o osud nezaměstnaných, ale o sobecké zájmy svých členů, třeba i na úkor většiny ostatních Britů. Navíc konkrétně hornické odbory pod vedením fanatického Arthura Skargilla byly pod sovětským vlivem, a to částečně i prostřednictvím komunistického Československa. Údajný boj Thatcherové „proti odborům“ tedy nebyl bojem proti odborům jako takovým.

Druhé ne by mělo zaznít na adresu údajné protievropskosti Thatcherové. Předsedkyně britské vlády jednala zcela v souladu s etablovanou britskou tradicí, která vnímá Evropu trochu jako svůj protipól, zejména je-li zrovna kontinent ovládaný antiliberálními silami. Jinak ale míru za kanálem samozřejmě přejí. Všichni britští premiéři byli pro co nejširší unii, samozřejmě i s vědomím, že čím více zemí se unifikace účastní, tím méně může být integrace hluboká.

Připomeňme, že už Winston Churchill byl pro zřízení jakési „evropské unie“, ale bez účasti Británie. Onen slavný projev „tří ne“, zmíněný v úvodu, se týkal způsobu, jak se měla Evropa – a to za britské účasti – sjednocovat. Thatcherová se ohradila proti tomu, aby společenství států dělalo další krok k federalizaci, aniž by bylo jasně řečeno, co vše zahrnuje a kde končí. Současná evropská integrační krize je projevem tohoto „úprku vpřed“, metody, kterou by nikdo neuplatnil při stavbě svého domu, ale pro politickou unifikaci kontinentu, tedy proces mnohem složitější, ji kupodivu mnozí považují za přiměřenou. To bychom mohli nazvat jakousi konzervativní moudrostí baronky Thatcherové.

Jinak ale třetí „ne“ by se vztahovalo k opakovanému použití obratu „ikona konzervativců“. Thatcherová snad může být ikonou národohospodářských liberálů, ale nikoli ztělesněním konzervatismu. Tato žena z nižší střední třídy se podivně vyjímala na pozadí dobře ušitých obleků svých kolegů, absolventů soukromých škol „narozených se stříbrnou lžičkou v puse“. A to nehledě na to, že její politika byla v jádru „radikální“ a někdy i ideologická. I autoritativní způsob, jakým řídila zasedání svého kabinetu, byl dosti v rozporu s dosavadní britskou tradicí. Připomeňme také, že už v 60. letech tato žena podporovala dekriminalizaci homosexuality a uvolnění pravidel pro potraty, tedy politiku v jádru nekonzervativní.

Jedno „ano“ však přece jen zazní. Velkorysejší z jejích odpůrců, jak je Gorbačov, obdivně hodnotí její neústupnost, i když s jejími názory nesouhlasí. Její „principiálnosti“ se opakovaně dovolávají četní epigoni nebo politici, kteří se ve skutečnosti u moci chovali spíše pragmaticky, a dovolávání se této omylné, ale jinak obdivuhodné ženy mělo sloužit jako fíkový list jejich oportunismu. Tak jako by lidé neměli být hodnoceni podle toho, kdo s nimi nesouhlasí, neměli by být poměřováni ani tím, kdo se k nim hlásí a zaštiťuje jejich jménem.