Jan Fingerland: Tři dny, které otřásly Tureckem

Ve středu se Erdogan rozloučil se svou stranou AKP, aby mohl coby nový prezident zaujmout formálně nestranickou funkci. Ve čtvrtek byl uveden do funkce hlavy státu a v pátek jím vybraný premiér Davutoglu představil nový kabinet – jednalo se přitom prakticky o tutéž vládu, které v posledních letech předsedal Erdogan ještě jako premiér.

Erdoganovi, který opravdu umí vyhrávat volby, tak během dvaasedmdesáti hodin do sebe krásně zaklaply dlouho předem připravované dílky jeho politické skládačky. Základním kamenem bylo jeho nedávné drtivé vítězství v prezidentských volbách, prvních, které byly přímé.

Novopečený prezident se při tom odvolává na stejnou logiku jako prezident český – když už byl zvolen přímo, zaslouží si i větší pravomoci. A to je další fáze skládání jeho stavebnice. Do čela strany AKP i do čela vlády prosadil svého věrného dosavadního ministra Davutoglua, který má za úkol vyhrát příští rok parlamentní volby a díky tomu prosadit změnu ústavy.

Čtěte také

Ta by Erdoganovi měla umožnit přímý vliv na vládní politiku. Zatím se bude muset spokojit se svou autoritou a oživit dosud zanedbávané pravomoci, které jeho předchůdce nevyužíval. Erdogan má ovšem jak velký neformální vliv na AKP, tak i chuť využít do poslední molekuly možnosti, které se mu nabízejí. O jeho ochotě skandalizovat a likvidovat odpůrce ani nemluvě.

A také se dlouhodobě stará o to, aby v jeho blízkosti byli pouze lidé jemu zcela oddaní. Právě to se odehrálo Turkům přímo před očima, když byl ze hry zcela vyšachován Erdoganův dlouholetý spolupracovník a spoluzakladatel strany AKP, Abdullah Gül. Až do loňského roku se očekávalo, že si oba muži prohodí funkce podle ruského vzoru. Pak se ale ukázalo, že Gül není jen další Erdoganův přidavač, ale samostatně jednající státník.

Turecký premiér Ahmet Davutoglu představil nový kabinet – jednalo se přitom prakticky o tutéž vládu, které v posledních letech předsedal Erdogan ještě jako premiér.|foto: ČTK/AP, Burhan Ozbilici,ČTK

Například během loňských protestů v Istanbulu se zastal demonstrantů a zdůraznil právo občanů demokratického státu vyjadřovat nesouhlas – v přímém rozporu s tónem a obsahem Erdoganových stanovisek. Podobně letos na jaře se postavil proti omezování přístupu Turků k některým internetovým sociálním sítím, které umožňovaly šířit informace o Erdoganově korupčním skandálu.

Gül také v závěrečné řeči zdůraznil základní hodnoty svého prezidentství – nadstranickost, toleranci k odlišným názorům a respektování zákonů. To bylo možné také považovat za přímou konfrontaci Erdoganova manipulátorského politického stylu. Gül si zkrátka vypěstoval pozici člověka, který představuje přívětivější a demokratičtější tvář islamismu ve stylu AKP.

Čtěte také

Gül však svůj boj s Erdoganem prohrál, přinejmenším protentokrát. Erdogan se postaral o to, aby se jeho nástupce v čele AKP volil ještě před koncem Gülova prezidentování a tak mu znemožnil získat silnou pozici. Güla však přes palubu hodila i jeho vlastní strana AKP, aby vyhověla Erdoganovi a jeho snaze zbavit se silných soupeřů.

Gül nyní bude muset najít nějaký nový způsob, jak se do politiky vrátit. Hovoří se dokonce o tom, že by si mohl založit vlastní stranu, která by byla otevřenější než triumfalistická AKP. Před lety to byli paradoxně turečtí nacionalističtí sekularisté i levičáci, kdo na Gülovi aspirujícímu na prezidentskou funkci nenechali nit suchou.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan |foto: ČTK/AP, Burhan Ozbilici,ČTK

Nyní by se mohl stát jejich mluvčím, protože obě dvě další opoziční strany nejsou schopny jednat efektivně – shodnou se jen na svém odporu k Erdoganovi. Otázka také je, zda si Gül neublížil svým mlčením vůči nabídkám z kruhů mimo AKP, když se v době nominací pro volby snažil získat raději podporu vlastní strany.

Pro Gülovy aspirace, ale i pro budoucnost demokracie v Turecku ovšem je, aby turecké demokratické a právní instituce i po změně ústavy a Erdoganových mocenských přesunech zůstaly natolik zdravé, aby se o nějakém politickém boji ještě dalo hovořit.