Jan Fingerland: Sýrie má tři vlády. Proč tolik?

Potíž je, že žádná z těchto vlád nevykonává efektivní kontrolu nad celou zemí. Naděje, že by tyto tři vlády během krátké doby splynuly v jednu, je zcela iluzorní. Začněme však popořádku. Mezinárodně uznávanou vládou Sýrie i nadále zůstává ta, která sídlí v Damašku, přestože nebyla potvrzena žádnými volbami a velká část společnosti ji považuje za uzurpátorskou nebo proti ní dokonce bojuje se zbraní v ruce.

Syrský aparát má pod kontrolou jen část území Syrské arabské republiky. Týká se to hlavně Damašku a okolí, odkud se právě v těchto dnech podařilo vytlačit část povstaleckých jednotek, které se před časem dostaly nepříjemně blízko k sídlu moci. Kromě toho ovládá pobřežní pruh, kde žije alávitská menšina. Kontroluje také koridory, které tato dvě území spojují.

Velkou část vnitrozemí, osídleného převážně sunnitskými Araby, mají v ruce povstalci. Ti ve středu oznámili, že se rozhodli vytvořit vlastní přechodnou vládu, která by měla spravovat tato území. Cílem je prý vytvořit efektivní sílu, která by distribuovala pomoc oblastem, které zůstávají bez státní správy. To se projevuje už velmi tragicky, protože miliony lidí trpí nedostatečnou výživou, objevila se dokonce obrna, choroba v Sýrii dávno vymýcená. Premiérem této povstalecké vlády byl jmenován umírněný islamista Ahmad Tumah.

Za zřízení vlastní jednotné vlády syrskou opozici pochválili Francouzi i Britové, protože prý ukazuje správný odpovědný přístup těch, kdo by se měli stát základem budoucí syrské vlády. Tuto vládu však momentálně neuznají, ale budou jí poskytovat podporu. Také Saúdská Arábie tento krok vítá, protože jí to umožní lépe financovat a ovlivňovat její syrské spojence v řadách povstalců.

Se zřízením opoziční vlády však nesouhlasí Spojené státy. Američanům jde o to, aby syrská opozice žádným krokem nenarušila šanci na velkou mezinárodní konferenci, na níž by se setkali představitelé opozice i současné vlády. Výsledkem má být sestavení společného přechodného kabinetu. Syrská národní koalice však premiéra jmenovala navzdory zářijovému varování ministra zahraničí Johna Kerryho. Syrská opozice namítá, že není možné čekat na ženevská jednání s vládou, která jsou tak jako tak v nedohlednu, natož pak čekat na jejich výsledek, který je ještě dál. Zásobovací a zdravotní situace v dobytých oblastech je totiž naléhavá.

Jsou tu však i objektivní důvody ke skepsi. Syrská opoziční vláda má působit přes hranice z Turecka, svůj přesun na syrské území z bezpečnostních důvodů zatím nezvažuje. Není divu, nad těmito územími má jen velmi omezenou moc. O tu se dělí s různými odnožemi Al Kajdy a dalšími protivládními skupinami, které jsou na rozdíl od ní přítomny přímo na místě. Je to tedy vláda s ministry, vizitkami a psacími stoly, ale bez dostatečného vlivu na situaci.

Shodou okolností v okamžik, kdy syrská opozice oznamovala zřízení prozatímní vlády, přišli s podobnou zprávou syrští Kurdové. Ti obývají zejména severovýchod země a představují více než 10 procent obyvatel. Syrská vláda jejich region opustila už vloni v létě. Uvolnila si tím kapacity pro boj s arabsko-sunnitskými povstalci a navíc se snažila nevehnat už tak nespokojené Kurdy do náruče opozice. Tak vlastně na severovýchodě Sýrie spontánně vzniklo samosprávné území, jakýsi kurdský kvazistát.

Kurdové si udržují odstup od vlády, která je dříve perzekvovala, ale mají rezervovaný postoj i vůči opozici. Ta se na jejich vkus definuje příliš arabsko-nacionalisticky nebo islamisticky. Momentálně největším problém Kurdů jsou útoky islamistů, kteří je obviňují z kolaborace s režimem a chtějí také převzít hraniční přechody.

Kurdové dnes ovládají kompaktní území při tureckých a iráckých hranicích a bylo z jejich hlediska logické, že se rozhodli vytvořit nejen vlastní kabinet, ale dokonce hovoří i o demokratických volbách do zastupitelského sboru. Kurdský syrský kvazistát tím nabyl jasnějších obrysů.

Zároveň si Kurdové dávají pozor na to, aby nehovořili o budoucí samostatnosti. Nechtějí dráždit Turecko, které má v oblasti vliv a vlastní zájmy, například zájem udržet svou vlastní kurdskou menšinu v klidu. Pravděpodobně by s kurdskou samostatností nesouhlasili ani Američané, kteří nechtějí drobit Blízký východ. Jejich území je navíc ve vnitrozemí, což je velmi nevýhodná pozice.

Mluví tedy o tom, že perspektivně počítají se svým začleněním do budoucí demokratické Sýrie. Tato perspektiva je ovšem velmi vzdálená a i Češi vědí, že jednotkou dočasnosti je jeden „furt“. Vzorem je syrským Kurdům nepochybně Kurdská autonomie v Iráku. Jejím výrazem je nejen skutečná kontrola území a hraničních přechodů, ale také, podobně jako nyní v Sýrii, vlastí parlament a vláda.