Jan Fingerland: Stručná historie chemických zbraní na Blízkém východě

Podle tvrzení CIA má Sýrie program chemických zbraní "mnoho let" a v poslední době se pokoušela vyvinout nové, ještě účinnější látky. Turecké, arabské a západní rozvědky dodávají, že v současné době mají Syřané k dispozici přibližně tisíc tun chemických zbraní uskladněných na přibližně padesáti místech. Sýrie není jediná, kdo na Blízkém východě chemické zbraně má, naopak, větší část novodobých chemických útoků se odehrála právě v tomto regionu. Otravné látky sloužily jako jakási "jaderná zbraň chudých", tedy strategický prostředek k odstrašení. Nakonec se však stávalo, že chemikálie armády nasazovaly jako obyčejnou zbraň proti živé síle, nebo dokonce jako nástroj genocidy.

První byl zřejmě Násirův Egypt, který opakovaně použil hořčičný plyn a fosgen během svého angažmá v Jemenu. Naopak chemické zbraně Egypťané nechali ve skladištích během prohraných válek s Izraelem v letech 1967 a 1973 - faktor odstrašení, tedy obavy z reakce Izraelců blížících se ke Káhiře, hrál v tomto případě zřejmě velkou roli, což je poučení, které prezident Obama nechal letos v šuplíku.

Egypt později chemickou cestu opustil, ale stačil předat své zbraně i know-how jinam, například počátkem 80. let Saddámu Husajnovi. Ani irácký diktátor neváhal chemické zbraně opakovaně použít. Například v roce 1988 je nasadil v kurdské vesnici Halabdža na severu země, kde zemřelo až pět tisíc lidí - je to asi vůbec největší novodobý případ tohoto druhu. Neméně pamětihodné je opakované nasazení chemických zbraní proti Íráncům během irácko-íránské války, které si podle některých odhadů vyžádalo až dvacet tisíc mrtvých a další desítky tisíc doživotně postižených lidí.

Dnes se o někdejších amerických obviněních na adresu Saddáma Husajna hovoří s úsměškem, ale Irák prokazatelně byl jedním z největší držitelů, ale především uživatelů chemických zbraní. Měl jich obrovské zásoby a během 90. let - v rozporu s podmínkami dohodnutými o jeho porážce v roce 1991 - neustále komplikoval přístup inspektorů OSN, až na konci desetiletí inspekce zcela znemožnil. Skutečnost, že téměř žádné zbraně hromadného ničení na území Iráku po porážce Saddáma Husajna nakonec nalezeny nebyly, je tedy spíše překvapivé. Hovořilo se například o tom, že je přesunul právě do Sýrie, i když to není prokázáno.

Také syrský arzenál, podobně jako ten irácký, má původ v Egyptě. A právě Sýrie důsledněji než kterákoli jiná země udělala z chemických zbraní páteř své vojenské síly. Vyrobila nejen velké množství chemikálií, ale také systematicky rozvíjela svou schopnost tyto látky přepravovat balistickými střelami sovětského původu na velké vzdálenosti. Činila tak zřejmě s myšlenkou na odstrašení Izraele. Proti tomuto státu se nikdy neodvážila je použít, ale dá se považovat za pravděpodobné, že je nasadila právě proti povstalcům, čehož jsou si vědomi nejen Rusové, ale také i Íránci, sami kdysi oběti chemického bombardování. Chemické zbraně má však pravděpodobně i dnešní Írán, a možná i další země.

Chemické zbraně se však na Blízkém východě neocitly samy od sebe. Jak nyní čerstvě přiznala Angela Merkelová, Německo v letech 2002 až 2006 vyvezlo do Sýrie přes sto tun chemikálií, které mohly být použity pro výrobu zbraní. Stejné je to však i s řadou západních zemí, které podobné látky vyvážely i do Iráku v době, kdy bylo zřejmé, co je Saddám Husajn zač. Mezi státy, které pomáhaly Egyptu a Sýrii chemické zbraně vyrábět, však kdysi bylo pravděpodobně i Československo. Nyní možná budou čeští experti chemické zbraně v Sýrii hledat a likvidovat, ale už to nebude tak bezpečné ani výhodné.