Jan Fingerland: Rusko-libyjská romance

K vraždě snad mělo dojít v hádce o odkaz Kaddáfího, který byl dostižen a zabit právě před dvěma lety. I zde je však třeba počkat na vyjasnění, podobně zavádějící informace byly na začátku k dispozici i po útoku na amerického velvyslance Christophera Stevense v loňském roce. Ten byl nejdříve také líčen jako ojedinělý a spontánní čin, ale pak se ukázalo, že šlo o promyšlenou akci extremistů.

Celá tragikomická věc, která si podle některých údajů vyžádala dva životy, má dva aspekty. Jednak libyjsko-ruský, a dále obecně bezpečnostní, který se týká nepříliš dobré situace v současné Libyi. Pro Rusko je cokoli, co se týká jeho aktivit v Libyi, velmi citlivou otázkou. Právě Rusko bylo vnímáno jako příznivec minulého režimu, před ruskou ambasádou se také odehrály demonstrace proti ruské podpoře syrského prezidenta Bašára Asada. Ruské postavení v některých arabských zemích se právě kvůli jeho úloze v Sýrii značně zhoršilo. Moskva navíc žehrala na ztrátu obchodních příležitostí po Kaddáfího pádu - podle ruského vidění byl pád Kaddáfího jen mocenským přesunem Libye z ruského pod americkou zónu vlivu.

Ve skutečnosti Rusko se v Libyi pomalu vrací na scénu. Ruská firma Tatněfť letos otevřela v Tripolisu svou kancelář, aby zkoumala možnosti těžby ropy v Libyi, Moskva se má údajně podílet na výcviku a výbavě tamních vzdušných sil, tak jako kdysi. Tento týden měla do Libye dorazit ruská delegace kvůli rozšíření obchodních styků – její příjezd se však pochopitelně odkládá, protože Moskva z bezpečnostních důvodů odvolala téměř celou osádku své tripolské mise.

Tak extrémní čin jako útok na ambasádu, navíc velmoci, je příznakem značného rozkladu centrální moci – a právě to se v Libyi děje. Západní diplomaté o tom vědí své. Kromě zmíněného útoku na amerického velvyslance to byla v dubnu bomba v automobilu před francouzským velvyslanectvím, která zranila řadu lidí, jiná nálož byla v červnu nalezena před italskou ambasádou. V květnu zase Britové stáhli osazenstvo svého velvyslanectví z blíže neuvedených bezpečnostních důvodů.

Příčina je jasná – ještě pořád v Libyi neexistuje stát v pravém slova smyslu. Velkou část moci vykonávají různé regionální a klanové milice, které se odmítly vzdát zbraní a vytvořily jakýsi neformální politicko-mocenský systém. Tyto ozbrojené jednotky drží určité části země, ale i metropole Tripolisu a dokonce mají i soukromé vězně, včetně Saífa Kaddáfíno, syna svrženého diktátora. V posledních dnech se objevily zprávy o tom, že v libyjských věznicích jsou lidé běžně mučeni a svévolně zadržováni. O spravedlnost se pak musejí postarat jejich příbuzní, jako v případě důstojníka zavražděného údajně onou ruskou občankou.

Pokud se nepodaří vrátit Libyi zpět na koleje, bude se to týkat i Evropy. Neklid v této zemi se podílí na bujení islamismu kolem jejích jižních hranic, například v Mali. Kromě toho přes nikým nehlídané libyjské území proudí davy uprchlíků. Čerstvá tragédie, během které se na dohled od italských břehů utopily stovky afrických běženců, začala právě na pobřeží Libye, kde bezstarostně působí pašerácké gangy.