Jan Fingerland: Proč Arabové nevítají americký smír s Íránem

Nejčastěji se sice hovoří o nesouhlasu Izraele, jehož premiér dokonce dohodu s Íránem, která nepředpokládá úplné ukončení jaderného programu, přirovnal k Mnichovské smlouvě z roku 1938. Mediální pozornost, kterou Izrael přitahuje, stejně jako hlasitost jeho současné vlády, však nezastírá jen rozmanitost názorů, které v současném Izraeli na otázku Íránu panují, ale také – a možná především – skutečnost, že největší odpůrci dohody Ameriky s Íránem nesedí v Izraeli, ale v arabských zemích.

Jak odlišnost politického stylu tak i strategických kalkulací vedla tyto státy k mnohem méně hlasité reakci. Jisté však je, že zejména v Saúdské Arábii vzbuzuje perspektiva americko-íránského smíření mimořádnou nelibost. Tu Saúdi dávali najevo už v minulosti, kdy pozorovali Obamovy pokusy o sbližování s Teheránem.

To se týká i jiných kroků americké administrativy. Například skutečnosti, že Washington couvnul před již téměř jistým útokem na Sýrii nebo na fakt, že Obama příliš snadno nechal padnout egyptského prezidenta Mubáraka a ještě dnes kritizují nový režim v Káhiře. Sám fakt, že ženevská dohoda nijak nezahrnuje řešení situace v Sýrii je pro arabsko-sunnitské státy velmi těžko stravitelný.

Díky WikiLeaks je také znám výrok saúdského krále, který po Američanech před lety žádal, aby konečně usekli hadovi hlavu – tedy vojensky zasáhli proti Íránu. Vývoj v íránské záležitosti tedy situaci dotlačil do paradoxního stavu, v němž se na jedné straně barikády ocitá Izrael i Saúdská Arábie. Oba státy se Íránu obávají a americké postoje považují za naivní, které povedou k přechytračení Washingtonu ze strany Teheránu. Rozdíl však je nejen v politických stylech obou států, ale také v charakteru nebezpečí, které pro ně z íránského návratu do mezinárodní politiky vyplývá.

Zatímco izraelský postoj souvisí s podivně kódovanými íránskými hrozbami na svou adresu, Saúdská Arábie adresátem takových vzkazů není. Na rozdíl od Izraele je ovšem přes Záliv sousedem Íránu. Neobává se toho, že Teherán shodí jadernou nálož na Rijád, ale toho, že nuklearizace Íránu bude znamenat značné posílení jeho mezinárodního postavení v oblasti Perského zálivu. Z někdejšího hříšníka je náhle partner na nejvyšší úrovni – v tom je velké íránské vítězství bez ohledu na další konkrétní ujednání ženevské dohody.

Už jen sama skutečnost, že Amerika a Evropa uvolní některé sankce, znamená z hlediska Saúdů, že jeho rival bude mít volnější ruce. Zatímco Izrael se může spolehnout na zastrašení, Saúdi budou muset svůj boj bojovat dennodenně. Jakákoli vojenská rozmíška v oblasti by také pro tyto státy znamenala značné ekonomické ztráty, nechtějí tedy čeřit vodu.

Saúdská zkušenost s Íránem je zkušeností konzervativní a nehybné velmoci s rtuťovitým a revolučním režimem, který má značné ambice. Íránští agenti a klienti se objevují na Sinaji, v Gaze, Libanonu, Sýrii, Iráku, Bahrajnu, Jemenu, ba i ve východní části Saúdské Arábie. Všude využívají přítomnosti nespokojených šíitských menšin. Sám Írán to sice popírá, ale přinejmenším Saúdská Arábie to považuje za axiom své politiky.

Toto vše, co souvisí se saúdsko-íránským mocenským přetlačováním, je promíšené se sunnitsko-šíitským konfliktem. Do toho jsou na jedné straně zataženy zejména sunnitské monarchie Arabského poloostrova nebo Jordánsko na jedné straně, a Írán se svými jen několika spojenci v Iráku, Sýrii, Libanonu nebo Gaze.

Saúdi tedy sice po publikaci ženevské schůzky dali najevo jakési formálně formulované opatrné naděje, které kontrastují s otevřeně ostrými izraelskými výroky, ale o to více tlačí na Ameriku v zákulisí, aby udrželi Írán co nejvíce ve svěráku. Pravděpodobně se budou snažit ovlivnit Kongres, který má v rukou osud některých klíčových protiíránských sankcí. Vypustili také do světa zprávy o případném odkoupení jaderné zbraně od Pákistánu nebo dokonce o své nepřímé spolupráci s Izraelem, pokud by tento stát chtěl proti íránskému jadernému programu zasáhnout vojensky.

Očekává se, že Saúdi, kteří hrají důležitou úlohu v syrském boji, budou nyní ochotni k menším ústupkům, což se týká také Izraele v jeho konfliktu s Palestinci. Paradoxním – byť možná jen momentálním – důsledkem smíru v Ženevě je všeobecné zvýšení napětí a vyhlídky na obnovu nebo zesílení již stávajících konfliktů.