Jan Fingerland: Poklidným Kurdistánem

02362827.jpeg
02362827.jpeg

Kde v Iráku může každý chodit bezpečně po ulici, kde fungují veřejné služby – a především, kde může mít občan pocit, že ve volbách něco změní? Odpovědí na tyto otázky je pokaždé: Kurdská autonomní oblast. Právě tam se koncem září odehrály volby, jejichž výsledek byl oznámen teprve nyní. A ty ohlašují nové kurdské probouzení, a nebo možná také to, že dosavadní klidné období je u konce.

Kurdové žijí, jak známo, v několika blízkovýchodních zemích, bez vlastního státu. Právě v irácké části Kurdistánu byli vystaveni největší perzekuci. Věci se obrátily počátkem 90. let, kdy Američané vyhlásili nad severem Iráku bezletovou zónu. Díky ní vznikl téměř dokonale samostatný stát s vlastní vlajkou, armádou i vládou – zastavil se však těsně před vyhlášením nezávislosti.

Na rozdíl od ostatních částí Iráku, které se před deseti lety po svržení Saddáma Husajna ponořily do násilí, Kurdistán zůstal klidný. Tento klid byl dán také spoluprací dvou hlavních stran, Kurdské demokratické strany Masúda Barzáního a Vlasteneckého svazu Kurdistánu vedeného Džalálem Talabáním. Obě organizace se dohodly na sdílení moci, doma i na celoirácké úrovni. Barzání se stal prezidentem Kurdské autonomní oblasti, zatímco Talabání prvním nearabským prezidentem Iráku. Tato kooperace zajistila iráckému Kurdistánu neobyčejný klid a také ekonomický rozvoj, daný mimo jiné tím, že se tu zahraniční firmy nebály na rozdíl od ostatního Iráku investovat.

Rubem tohoto klidu byl vlastně mocenský duopol dvou stran, které kandidovaly ve společné koalici a tak nedocházelo ke střídání u moci. Řadoví Kurdové se příliš obávali chaosu i vlivu okolních mocností, aby se snažily tento systém změnit. Tento mechanismus se však přece jen začal zadrhávat. V letošních volbách se obě hlavní strany rozhodly kandidovat zvlášť. V hlasování tak sice opět zvítězila Kurdská demokratická strana, ale na druhé místo před Talabáního Vlastenecký svaz, se vyhouplo opoziční hnutí Gorran, neboli Změna. Její vůdce získal body svou kritikou korupce a nepotismu, která Kurdistán postihuje mimo jiné právě v důsledku zatuhlosti stranického systému.

Tím se mimo jiné nastoluje otázka, zda dosavadní, zdánlivě nesesaditelná dvojkoalice Kurdské demokratické strany a Vlasteneckého svazu Kurdistánu, bude zachována i nadále. Riziko přitom představuje jak rozbití stranického duopolu a hledání nového uspořádání, tak i pokračování koalice, které by veřejnost mohla vnímat jako frustrující situaci, v níž voličské hlasy nic neznamenají a které si žádají jakousi kurdskou verzi arabského jara. A to tím spíše, že se objevila obvinění, že ve volbách figurovalo až sto tisíc mrtvých duší.

Irácký Kurdistán se momentálně zabývá i dalšími závažnými otázkami, které mění dosavadní pravidla hry – například přílivem kurdských, ale i arabských uprchlíků ze sousední Sýrie. Spolu se znejistěním regionálních poměrů se i do Kurdistánu přesouvá zájem radikálních islamistů – tento víkend zažila kurdská metropole Irbíl první velký sebevražedný útok po mnoha letech. Skutečnost, že se v Sýrii i středním Iráku zachytila Al Kajda, je pro Kurdy špatnou správou.

Iráčtí Kurdové také musejí nějak uspořádat své vztahy s centrální vládou v Bagdádu, která považuje kurdské směřování ke stále větší autonomii za nebezpečné pro celistvost země. Všechny dohody, které Kurdové uzavřeli s ropnými firmami působícími na území iráckého Kurdistánu, označuje za neplatné. Právě ropné bohatství však dává Kurdské autonomní oblasti v Iráku možnost centrální vládě v Bagdádu efektivně čelit a dokonce uzavřít obchodní dohody s Tureckem, které jinak jakékoli posilování kurdského hlasu v oblasti nevidí rádo – ve svém vlastním zájmu však umožňuje export ropy z Kurdistánu na severozápad přes své území.

Vývoj v samotném Iráku, ale i sousední Sýrii ovšem kurdský hlas posiluje jaksi samospádem a sune Kurdy blíž k jejich snu o sjednocení, i když to jistě není otázka nejbližší budoucnosti. Ostatně i iráčtí Kurdové si v právě proběhnuvších volbách ověřili, že musejí nejdříve vyřešit své domácí problémy. Neúspěch Vlasteneckého svazu Kurdistánu byl zčásti způsoben vážnými srdečními problémy jinak obratného politika Džalála Talabáního, který se už skoro rok léčí v Německu, mimo Kurdistán. Jeho choroba jako by byla symbolem celé autonomie – silné i slabé zároveň.