Jan Fingerland: Pochvala jednomu prezidentovi

Velká část ohlasů zdůrazňuje, co v dokumentu chybí – třeba odkaz na lidská práva, ochranu klimatu, nebo třeba i sebemenší zmínku o ruském zasahování do americké kampaně.

Jiní kritici se zabývají tím, co přebývá, zejména v Trumpově řeči, jíž jinak obsáhlejší dokument představil, tedy Evropanovi onu trochu směšnou sebechválu, snižování předchozích prezidentů nebo údajný „hospodářský populismus“.

Upřímný realista

To ale neznamená, že o nové Strategii národní bezpečnosti nelze říci nic dobrého, právě naopak. Především je to text, který se snaží postavit americkou zahraniční a bezpečnostní politiku zpátky nohama na zem. Aniž bychom chtěli opakovat Trumpovy útoky na jeho předchůdce, je zřejmé, že Obama zanechal svět, a především americké postavení v něm, v neradostné situaci.

Celá léta se snažil dosáhnout smíření s problematickými státy na úkor dosavadních spojenců. To poškodilo americkou důvěryhodnost ve světě možná stejně jako předchozí Bushovy války. Trump s odkazem na „realismus“ chce pěstovat opět vztahy především s dlouhodobými přáteli. Už to je revoluční změna a vlastně i úleva.

Americký prezident zveřejnil, jak si jeho administrativa představuje mezinárodní vztahy v následujících letech|foto:Manuel Balce Ceneta, ČTK

Druhou velkou předností je otevřenost. Trump označil Rusko a Čínu za „konkurenční mostnosti“, kterým musí Amerika energicky čelit. Z Moskvy a Pekingu se ozvala slova o mentalitě studené války, případně imperiálním smýšlení. Ve skutečnosti Trump, nebo spíše jeho lidé, popsali současnou situaci, včetně agresivních čínských diplomatických a obchodních praktik nebo systematického ruského podvracení západních demokracií.

Modely společnosti

Důležité také je si připustit, že tyto dvě země jsou rivalové a potenciálně i smrtelně nebezpeční rivalové pro dosavadní euroamerický způsob života. Nejde snad o konflikt „civilizací“, ale o střet dvou modelů státu a společnosti zcela určitě, přičemž je až neuvěřitelné, jak velké pochopení pro východní model nacházejí někteří lidé na západ od Ruska.

Trump se domnívá, že je možné tomu čelit nejen sebedůvěrou a agilní ochranou domácích hospodářských zájmů, ale i vybudováním silné vojenské pozice. Samozřejmě platí nebezpečí, že když má někdo v ruce kladivo, všechny problémy vypadají jako hřebíky.

S tím souvisí třetí důležitý bod, Trumpova Amerika se zřejmě nechystá ke konfliktu za každou cenu, a to ani se státy, které neoznačil za „konkurenční mocnosti“, jako Rusko a Čínu, ale „darebácké státy“, tedy zejména Severní Korea a Írán. Tuto potíž Trump skutečně zdědil a nikdo neví, co s tím. Je chyba říci, že Amerika počítá s ledasčím, když jde o státy, které se ani vůči vlastnímu obyvatelstvu nezdráhají použít brutální sílu?

Logo|foto:Český rozhlas

Pružnost za všech okolností

Americkému prezidentovi dokonce i některá americká média vyčítají údajnou nekonzistenci, když zároveň chce pěstovat s Ruskem a Čínou partnerství tam, kde je to možné. Zde platí sto let starý poznatek Theodora Roosevelta, že je dobré hovořit mírně, ale v ruce pro jistotu držet velkou hůl.

Při debatě o Trumpově strategii je třeba mít na paměti nejméně dvě skutečnosti. Zaprvé, je třeba rozlišovat jeho projev a šedesátistránkový dokument, který tuto strategii popisuje do detailů – právě ty Čínu a Rusko tak znepokojily. A za druhé, není jisté, do jaké míry jde o Trumpovo dílo a nebo jeho spolupracovníků, jako je jeho poradce McMaster, ministr obrany Mattis nebo zahraničí Tillerson.

Dokonce bychom mohli říci, že tento staronový směr americké politiky bude platit i v případě, že by třeba Trump už nebyl prezidentem.