Jan Fingerland: Pláč Černínského paláce

3. září 2018

Obsadit důležitá ministerstva, a také se postarat o jejich správný chod, by mělo být v politice tak přirozené, jako schopnost kuchaře usmažit vajíčka.

Současná vláda vajíčka usmažit neumí, ale správné je dodat, že to neuměly ani její předchůdkyně.

Jan Hamáček: Nejmenování ministra není novinka, v minulosti se to už stalo

Jan Hamáček

Sociální demokracie přispěla k nalezení cesty z  politické krize, říká ve Dvaceti minutách Radiožurnálu předseda ČSSD Jan Hamáček s tím, že je zde vláda, která předstoupí před Poslaneckou sněmovnu a bude žádat o důvěru. Otevírá se také podle něj prostor k řešení kauzy Miroslava Pocheho. 

Dlouhodobým problémem české zahraniční politiky je dokonce i sama shoda na zahraničněpolitickém směřování státu. Přitom každá učebnice politologie zmiňuje jednotu v této otázce jako podmínku normálního fungování.

Tento nedostatek ovšem neodráží jen nedostatečné vzdělání či schopnosti na straně tvůrců naší zahraniční politiky, ale i hlubší spory uvnitř české společnosti, ať už jde o náš poměr k Německu, Rusku, Visegrádu nebo jiným otázkám. Přesto, a nebo právě proto by bylo dobré, kdyby každé příští vedení ministerstva zahraničí nebylo ve vleku těchto nedotažených debat, ale na jejich čele.

Potíže růstu

Zatím však Černínský palác úpěl pod mnohem triviálnějšími problémy, jako je pouhé zajištění některých základních životních funkcí. Když byl ministrem Karel Schwarzenberg, nechyběl mu mezinárodní rozhled, autorita ani ujasněnost linie. Naprosto se ale nedostávalo snahy nebo ochoty řídit samotný úřad, což se na jeho chodu projevovalo dost negativně.

Tomáš Procházka: Světlo kolem Černínského paláce?

Jakub Landovský

Dva měsíce trvající politická agónie a bezvládí v Černínském paláci se údajně chýlí ke konci. To jest ke jmenování nového ministra zahraničních věcí.

Lubomír Zaorálek nepostrádal nasazení i snahu najít svou linii, ale za jeho éry se z Černínského paláce stala pracovní agentura pro nezaměstnané členy sociální demokracie. Snad se někteří uplatnili. Ovšem příchod velkého množství lidí bez příslušné kvalifikace, kvůli souběžně zaváděnému služebnímu zákonu často nepropustitelných, činnosti úředního organismu zrovna neprospěla. A také stála ministerstvo nějaké peníze, které pak chyběly jinde.

Další ranou provozu je dlouhodobě zesilující tlak na to, aby na důležitá a prestižní místa přicházeli nikoli lidé zevnitř Černína, ale političtí nominanti. Ne vždy se jedná o nejlepší lidi pro příslušný úkol, někdy i zásadní strategické důležitosti. Navíc tento systém zcela logicky zbavuje motivace kariérní diplomaty, kteří tím ztrácejí perspektivu, že se na některý z klíčových diplomatických postů někdy dostanou.

Tomáš Procházka: Česká republika stále nemá svého ministra zahraničních věcí na plný úvazek

Černínský palác

Naší diplomacii už pomalu dochází dech. Především chybí jasně daný kurs a priority – to jest elementární zadání a propracovaná koncepce.

Plánování a naplňování zahraniční politiky rozhodně neprospívá ani skutečnost, že se premiér české vlády Babiš rozhodl hrát si na jakéhosi superministra zahraničí. Je to úloha, jíž nejmenování obyčejného ministra zahraničí jen zvýrazňuje. Vypozorovat v činnosti pana premiéra nějakou skutečnou strategii ve prospěch českých národních zájmů je velmi obtížné, možná proto, že žádnou strategii neobsahuje.

Tím spíše, že vliv České republiky a schopnost prosadit naše zájmy na klíčových místech, jako je třeba Brusel, závisí nikoli na viditelných krocích, ale činnosti efektivně pracujících týmů s jasným zadáním z domova a dostatečnou podporou. Veřejné poučování hráčů o dvě váhové kategorie těžších do budování české pozice ve světě nespadá.

Růst potíží

A jistě, Černínský palác je obětí nyní už etablované prezidentské metody braní si ministerstva zahraničí jako rukojmí pro jiné požadavky. Dělal to už Václav Klaus, jednání Miloše Zemana, který si prostě postavil hlavu, už působí spíše jako druh vandalismu. To vše může dělat nejen proto, že mu na kladném výsledku české politiky nezáleží, ale i samozřejmě proto, že nemá adekvátní oponenty.

Jan Fingerland

V roce osmičkových výročí bychom si měli zopakovat, že naše slavné prohry se mohly odehrát i proto, že jsme nedostatečně zajistili naše zájmy v mezinárodním kontextu. Třeba naše generace bude mít štěstí a nebude vystavena žádné zkoušce, v níž by se ukázalo, že nemáme ani jasnou zahraniční politiku, ani adekvátní aparát k jejímu naplňování. 

Spustit audio