Jan Fingerland: Ochranou teroristů za větší bezpečí?

Tuto verzi propagují zejména pákistánští představitelé. Už jen z toho důvodu, aby je domácí publikum nijak nespojovalo s nepopulárními americkými útoky na pákistánské občany, byť se jedná o velitele Tálibánu. Vedle toho ale řada z nich tvrdí, že americký bezpilotní letoun vystřelil své čtyři rakety na Mahsúda v okamžiku, kdy se vracel z jednání o mírové nabídce pákistánské vlády, které měl s dalšími asi pětadvaceti tálibánskými předáky. Mír je prý zabitím Hakimulláha Mahsúda ohrožen.

Ať už je hlavním důvodem alibismus pákistánských politiků tváří v tvář domácímu veřejnému mínění nebo snaha neohrozit nově ustavované vztahy vlády s Tálibánem, pákistánská reakce na americký krok je velmi kritická. Z Islámabádu zazněla hrozba uzavřením zásobovacích cest vedoucích přes Pákistán do Afghánistánu, které země NATO používají nebo požadavek přerušení vztahů na nejvyšší úrovni. Neboli že Američané nemohou zabíjet pákistánské teroristy na pákistánském území podle vlastního uvážení. Proto také pákistánský ministr vnitra prohlásil, že „vražda Mahsúda je vraždou mírového plánu“. Jiní šli tak daleko, že Američany přímo obvinili ze snahy mírová jednání s Tálibánem překazit, protože současná situace jim vyhovuje.

Nelze opravdu vyloučit, že nějaká naděje na jednání s Tálibánem skutečně existovala či existuje – přinejmenším existuje deklarovaná snaha o jednání. Právě smírné urovnání vztahů s Tálibánem bylo hlavním trumfem premiéra Naváze Šarífa, který s tímto programem drtivě zvítězil ve volbách letos na jaře. Skutečnost, že někdo zabije jeho protějšek v okamžiku, kdy se schyluje k dohodě, ho samozřejmě nemůže potěšit. Je tu ovšem několik závažných námitek.

Zaprvé je tu otázka, zda je pravda, že Mahsúd před svým zabitím skutečně na takovém jednání byl, jak nyní ex post tvrdí Pákistánci. A pokud ano, zda byl skutečně tím, kdo by prosazoval smír s vládou. Právě Hakimulláh Mahsúd byl znám coby velmi nesmiřitelný extremista s maximalistickými požadavky. I mírná verze podmínek pákistánského Tálibánu pro příměří je takového rázu, že je těžké si představit, že by na ně nějaká pákistánská vláda přistoupila.

Jde například o stažení armády z oblastí, které Tálibán považuje za svůj revír nebo propuštění všech vězněných Tálibánců – takovou dohodu by nebylo možné nazvat mírem ale kapitulací pákistánského státu. Je také dobře známo, že určitá část pákistánské mocenské elity, zejména tajné služby, ve skutečnosti s některými proudy Tálibánu spolupracuje a používá je pro své účely.

Není také správné si představovat, že pákistánský Tálibán je organizace s jednotným velením a jasnými cíli, s níž je možné uzavřít nějaké závazné příměří. Mahsúd byl sice označován za vůdce pákistánského Tálibánu, ale ve skutečnosti je tato organizace velmi decentralizovaná a amorfní. Popudlivý Mahsúd měl s řadou svých spoluvelitelů velké rozpory. V posledních měsících se navíc čím dál více projevovaly rozepře týkající se rozdělení příjmů z vydírání a únosů. Úhrnem je tedy možné říci, že jeho likvidace nemusí být ani tak poškozením, jako spíše usnadněním jednání pákistánské vlády s Tálibánem. I nadále však platí, že není jasné, jak se mohou tyto dvě síly dohodnout a s kým vlastně pákistánská vláda chce jednat.

Vše se nicméně odehrává v atmosféře postupného opouštění Afghánistánu západními jednotkami, přičemž jak Afghánistán, tak i severozápadní Pákistán jsou oblastmi, odkud se vojenskou cestou tento druh radikalismu nepodařilo vypudit. Výsledkem je, že lidé, jako je Mahmúd, který pravděpodobně stojí i za nezdařeným bombovým atentátem na newyorském Times Square z roku 2010, mohou nerušeně působit – pokud se o něj nezajímají americké letouny.

Proto budou Američané i nadále považovat za důležité lidi jak je Mahsúd likvidovat, bez ohledu na to, co si o tom jejich pákistánští spojenci myslí. Po odchodu z Afghánistánu, který Obama plánuje, to však bude technicky složitější a politicky těžší – svým odchodem totiž Amerika sama dala signál, že dlouhodobě s ní ani spojenci, ani nepřátelé nemají počítat.