Jan Fingerland: O Rusku v české duši
Rusko, to není jen konkrétní země celkem daleko na východě, která se v éře moderní techniky k nám dostala celkem blízko. Rusko je také jedno místo v české duši. Rusko začalo hrát zásadní úlohu už na počátku nového českého sebeuvědomění jako ideální protějšek rakouských poměrů. Jako objekt lásky, obdivu, nadějí i iluzí. „Vemte si nás, Rusáčkové,“ přál si kdysi jeden obrozenec – to bylo v době, kdy slovo Rusák bylo ještě chápáno jako neutrální.
Druhou – skeptickou – tradici českého postoje k Rusku založil Karel Havlíček Borovský, ovšem až po návštěvě Ruska. Svou zkušenost shrnul slovy „odjel jsem do Ruska jako Slovan a vrátil se jako Čech“.
Vedle Havlíčkovy střízlivosti však potřeba dělat si iluze – kdysi naprosto pochopitelná – přetrvala i setkání s realitou. Posílily ji různé historické události za první i druhé světové války.
Tvář nelásky
Nejpozději v souvislosti s osvobozením v roce 1945 se ale ustavila třetí podoba našeho vztahu k Rusům. Odpor, pohrdání, nebo i nenávist. Předjímal ji už Havlíček, který se sám děsil své nevůle vůči Rusku. Podobu této emoce literárně zaznamenal třeba Josef Škvorecký v románu Zbabělci. Další desetiletí po roce 1945 podpořily tento negativní postoj vůči Rusku a všemu ruskému, z dobrých i špatných důvodů.
Čtěte také
Rusko, ale i ruská kultura nebo ruský národ se pro nás staly strašákem, jemuž co do významu a intenzity může konkurovat nanejvýš Německo a Němci, jiný zdroj našich kolektivních traumat a komplexů. Šlo o to Rusko, které máme v hlavě.
Jeho děsivost i přitažlivost, často současně, čerpají svou sílu z našich vlastních vnitřních démonů. Stačí se podívat na internetové debaty posledních dnů. Vůči Rusku u nás existuje autentická nenávist, která mě děsí, i potřeba se před ním pokořit, jež mě děsí ještě víc. (Tuto větu je ovšem nutné nevytrhovat z kontextu, zejména v překladu do ruštiny).
Co se nám nechce
Zmíněné silné emoce zřejmě souvisejí s tím, že si uvědomujeme naši slabost před Ruskem. Nejen co do lidnatosti, ale i co do odhodlání. Rusové nás zneklidňují svou vůli prosadit se, zatímco my v sobě cítíme sklony opačné. Nevěříme nejen svým politikům, ale tak trochu ani sami sobě a Rusko nás z toho nepříjemně usvědčuje.
Čtěte také
Proto u nás existuje cosi jako kult Františka Kriegla, který přišel odjinud a dokázal říci ne, jaksi kolektivně za ostatní. Naši tehdejší i dnešní představitelé se vyžívají v silných slovech, za která pak nedokážou ručit, nebo raději rovnou slibují poslušnost.
Žijeme svobodně a celkem blahobytně, ale současně tušíme, že stojíme před dost zásadní výzvou, totiž obnovenou snahou Ruska, ruské vlády, dostat nás do závislosti. A my víme nebo přinejmenším tušíme, že odolat tomuto odhodlání po nás vyžaduje jednotu, loajalitu, nepohodlí a materiální náklady – a vůbec odhodlání vidět dál než za jeden roh. A nám se vlastně nechce.
Čtěte také
Místo toho jsme si vytvořili svá náhradní Ruska. Jedni jako předmět okázalého odporu, druzí jako objekt iluzí, plačtivého uctívání lásky nebo rovnou jako pána, po kterém asi někteří prahnou. A pak jsou tu samozřejmě ještě cynici a vypočítavci.
Jsou samozřejmě i jiné podoby vztahu k Rusku, autentický zdravý obdiv i opodstatněné obavy. Ona iluzorní, vnitřní Ruska naší duše ale hrají při formování našich postojů snad až příliš silnou roli.
„Reálnému“ Rusku zazlívám, že neumí být šťastné bez toho, aby se snažilo dostat pod svou botu jiné národy. Našemu vlastnímu „vnitřnímu“ Rusku ovšem nemohu zapomenout, že v nás vyvolává to nejhorší, nenávist i sebeshazování, pohrdání i potřebu se ponížit a přimknout.
Za nic z toho ale Putin nemůže. Tohle jsou naši vlastní běsi.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
