Jan Fingerland: Návrat demokracie do Egypta?
Za několik dní si Egypťané připomenou právě pět let od začátku své kapitoly arabského jara. O jejím průběhu nic nevypovídá lépe než to, že po většinu této pětiletky zůstávali bez řádného parlamentu.
Teprve v těchto dnes se politický provoz v Egyptě vrací do normálního provozu – nebo přinejmenším po formální stránce. V Káhiře se poprvé sešel parlament zvolený koncem loňského roku.
Je to parlament, který byl zvolen po vojenském převratu a na základě pravidel, která si pro tento účel sepsala sama státně-armádní moc. To mimo jiné znamená, že mezi poslanci takřka nejsou zástupci Muslimského bratrstva. To je nyní zakázané, ale v minulých, relativně otevřených volbách to byli právě muslimští bratři, kdo zvítězil. A tak se i neislamitičtí kritici ptají, kam tedy tato část voličstva zmizela?
Ve skutečnosti měl ještě být v činnosti minulý parlament, zvolený před čtyřmi lety. Už v červenci 2013 byl ovšem soudně rozpuštěn na základě tvrzení, že volební zákony byly neústavní. Byl to parlament, jemuž dominovali islamisté a stalo se tak krátce po vojenském převratu, který odstranil islamistického prezidenta Mursího.
Na odstranění Muslimského bratrstva se podílela nejen armáda a byrokracie, ale i justice, která rovněž patří k „hlubokému státu“, mocenským strukturám, které přežily z dob před revolucí.
Od současného parlamentu se vůbec neočekává, že by čelil prezidentovi nebo vládě. Během následujících dnů bude jeho úkolem spíše razítkovat, tedy zpětně legalizovat stovky dekretů, které státní moc dosud vydávala místo obvyklých zákonů. Některé z nich přitom explicitně omezují politická práva egyptských občanů.
Nikdo nepochybuje, že více než pět stovek poslanců stihne ratifikovat vládní dekrety v předepsaném tryskovém čase dvou týdnů, tedy bez velkých debat. Více než čtyři stovky poslanců jsou formálně nezávislí, tedy nestraničtí politici. Zhruba stejné množství poslanců se ovšem explicitně hlásí k „alianci na podporu Egypta“ - rozuměj na podporu státní moci.
Jeden detail z úvodního zasedání je skoro komický. Poslanec Murtada Mansúr dělal potíže s přečtením poslaneckého slibu. Vadilo mu, že v tomto textu se pochvalně mluví o egyptské revoluci z roku 2011, která vedla k odstoupení Husní Mubáraka.
Současná moc v Egyptě totiž udržuje rozpolcenou identitu, v níž se hlásí nejen ke stabilitě za každou cenu, ale i k odkazu jasmínové revoluce, která Mubáraka odstranila ve jménu demokratizace. Poslanec Mansúr vlastně jen upřímněji vyjádřil to, co ví každý, tedy skutečnost, že Sísího éra je obnovou zřízení z doby před odchodem prezidenta Mubáraka.
Nelze však vstoupit dvakrát to téže řeky a týká se to i Nilu. Sísí si jistě je vědom toho, že jeho úkolem je udržet stabilitu země.
Už jako mladý důstojník na svých studiích ve Spojených státech sepsal práci, ve které vysvětloval, že ne v každé zemi se dá zavést demokracie, nebo přinejmenším ne hned – na mysli měl jistě právě svou vlast.
Přitom trvají všechny důvody, které vedly k demonstracím proti Mubárakovi. Ekonomika neprodukuje dostatek pracovních míst, přiměřené bohatství ani nerozděluje blahobyt dostatečně rovnoměrně mezi společenskými vrstvami a jednotlivými oblastmi země.
Obyčejní lidé opět mají důvod se domnívat, že stát je jejich. Do oblasti mezitím dorazila nová, ještě zhoubnější forma radikálního islámu, který se nabízí každému zoufalci jako východisko z bezvýchodné situace.
Politici, kteří zasedli v novém parlamentu, žádná východiska nenabízejí a strach z chaosu, který do země přivedlo Muslimské bratrstvo, nevydrží navěky.
Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
