Jan Fingerland: Míroví vyjednavači na startu do neznáma

Největší zásluhu na tom, že se cosi začalo hýbat, má americký ministr zahraničí John Kerry, který od svého únorového nástupu šestkrát přijel na Blízký východ a strávil řadu dalších desítek hodin telefonními rozhovory. Jeho cílem bylo přesvědčit zástupce Izraele a Palestinců, aby odhodili své obvyklé důvody čí výmluvy a začali jednat. Svou roli hrála zřejmě také obava Izraelců z mezinárodní izolace, do které by se jejich země mohla dostat, pokud by se Jeruzalém do jednání nezapojil, a také strach palestinského vedení ze ztráty finanční podpory nebo z vlastní verze arabského jara, která by na starou gardu Fatáhu v Ramalláhu čekala, pokud by se ledy dlouho nehýbaly a Palestinci nespokojení se svým životem by se začali ozývat proti vlastnímu vedení.

Na stole přitom leží stejné problémy, jako kdykoli před tím, ne-li větší. Izraelská vláda je nyní v rukou pravice a jsou v ní zastoupeny strany, které mají k ústupkům Palestincům velké výhrady. Například představitel jedné z nich podmínil účast své strany tím, že výsledky jednání budou předloženy izraelské veřejnosti k referendu. Už nyní 88 procent Izraelců vyjádřila nesouhlas s tím, že izraelská vláda jako gesto vstřícnosti hodlá propustit zhruba sto palestinských vězňů, kteří se podíleli na teroristických útocích. Pozůstalí po obětech se diví, proč si izraelská vláda kupuje u Palestinců právo jednat o míru právě tímto způsobem.

V zásadě se dá říci, že izraelská veřejnost se shodne na tom, že bezpečnost je důležitější než mír, i kdyby to znamenalo nechat situaci nedořešenou. Proto žádají úplnou demilitarizaci budoucí Palestiny. Kromě toho se velká část izraelských občanů domnívá, že jejich vláda by neměla opouštět místa spojená s židovskou minulostí, i když leží na území, která svět považuje za okupovaná. Jiní vyjadřují názory, že vlastně nelze čekat od současného mírového procesu trvalou dohodu, ale jen dočasné řešení. Pro současnou vládu je také nemyslitelné, že by se vzdala východní části Jeruzaléma, nebo to alespoň říká. Už teď, na samotném počátku procesu, se vlastně Netanjahuův kabinet otřásá v základech. Co bude, až dojde na opravdu závažné kompromisy?

Nemenší, spíš větší problém vůbec začít jednat má palestinská strana. Ta je přinejmenším od roku 2007 politicky i geograficky rozštěpena na Hamastán v Gaze a Fatahland na Západním břehu. Není zřejmé, jak chce Mahmúd Abbás ručit za dohody, které uzavře. Hamás s mírovými rozhovory nesouhlasí a to nejen proto, že k nim nebyl přizván, ale prostě z principu. Bude-li například Hamás nebo jiná organizace chtít, snadno může pomocí několika útoků shodit celou věc se stolu. Štěstí ovšem je, že Hamás je nyní oslaben děním v Egyptě a Sýrii. Sám prezident Abbás čelí velké krizi své legitimity i proto, že jeho volební období už dávno vypršelo a nové volby prostě nebyly. Jeho pozici oslabuje roztržka i s blízkými spolupracovníky, jako byl oblíbenec Západu, dosavadní premiér Salám Fajád nebo jiní vysocí představitelé strany Fatah, jako je Muhammad Dahlan, který nyní podal na Abbáse mezinárodní žalobu.

Nezdá se také, že by se Palestinci hodlali vzdát nejen Východního Jeruzaléma, ale i požadavku na úplné zastavení izraelské výstavby osad nebo principu, podle kterého bude základem budoucích hranic linie příměří z doby po roce 1949. Právě představitelé izraelských osadníků ovšem sedí v jeruzalémské vládě. Překryv s izraelskými představami je tedy jen velmi malý. Zatím je však vše teprve na počátku. Ve Washingtonu se má v pondělí a úterý mluvit o parametrech dalšího jednání, není například zřejmé, jakou úlohu bude hrát sám prezident Obama, případně nejvyšší představitelé obou stran sporu – zatím za sebe vyslali jen vyjednavače, byť vysoce postavené. Celý proces je naplánovaný na devět měsíců. Co se za tuto dobu narodí, zatím zůstává tajemstvím, i když skeptický Blízký východ má důvod věřit i na zázraky.