Jan Fingerland: Libanon pohlcuje teror

Libanonu se boj v Sýrii týká v mnoha ohledech, od ekonomických dopadů sousední války, přes vlny syrských uprchlíků usazených v libanonských městech, přelévání sunnitsko-šíitského nepřátelství až po překračování bojů přes hranici. Jak v Sýrii, tak v Libanonu žijí jak sunnité, tak i šíité, případně alávité, kteří jsou vtahováni do víru násilí, z něhož je těžké uniknout.

Středeční exploze jsou specifickým projevem tohoto prodlouženého boje, protože šlo vlastně o útok nikoli na libanonský, ale na íránský cíl, a provedli ho pravděpodobně sunnitští extremisté, kteří sami nemuseli pocházet z Libanonu. I pokud to byli Libanonci, sebevražedné know how bylo nepochybně dovezeno odjinud.

Atentát provedli dva muži, jeden přijel v automobilu, druhý na motocyklu a odpálili své bomby takřka současně. Podle libanonských bezpečnostních zdrojů ochranka areálu, který si vybrali, vystihla včas jejich úmysl a začala na jednoho z nich střílet, čímž jej donutila detonovat výbušninu předčasně.

O jaký areál šlo? Útok byl namířen na Íránské kulturní centrum v bejrútské čtvrti Bir Hassan. Není to první útok na íránský objekt, například v listopadu podobný atentát zabil kolem dvaceti lidí. Jde o odpověď sunnitských radikálů na úlohu, kterou Írán hraje v Sýrii. Byla to právě pomoc Íránu, případně libanonského hnutí Hizballáh, jež pravděpodobně zabránila už vloni nebo předloni tomu, aby se režim Bašára Asada zhroutil.

Mezi tím se ze Sýrie stalo hřiště, na němž si sunnité a šíité, respektive státy jako Saúdská Arábie a Írán, vyřizují své účty. Útoky, jako je ten středeční, jenž se odehrál v Bejrútu, jsou vlastně vzkazem sunnitských extremistů Íránu, popřípadě i jeho libanonským spojencům, že pomoc Asadovi je přijde draho – i když mrtví a zranění obvykle pocházejí z řad nahodilých obětí. Jak v Sýrii, tak v Libanonu na sebe paradoxně útočí Al Kajda a Hizballáh, dvě teroristická hnutí s odlišnými kořeny.

Napětí je znát v celé libanonské společnosti. V severolibanonském Tripolisu se už v podstatě vede tlumená občanská válka včetně pouličních přestřelek. V Bejrútu, již tak tradičně rozštěpeném podle sektářské příslušnosti, se dlouhodobě udržuje povrchové příměří mezi vzájemně se v šachu držícími bloky. Novinkou však je, že se v čtvrtích pod nadvládou Hizballáhu, donedávna baštách klidu, šíří obavy ze sunnitského extremismu.

Libanon však už desítky let přežívá v atmosféře křehkého příměří. Před několika dny se v Libanonu podařilo po desetiměsíčním úsilí sestavit vládu velké koalice, v níž zasedají v ní sunnité i šíité. Tedy jak síly protiasadovsky a prozápadně orientované seskupené kolem sunnitského politika Saada Harírího, tak i Hizballáh, viněný z vraždy Harírího otce Rafíka.

Podle pesimistů tato vláda, která má v programu „návrat k stabilitě“, pouze předsedá stále rychlejšímu sklouzávání k ozbrojenému konfliktu uvnitř země. Není náhoda, že kabinet je označován nikoli za „vládu národní jednoty“, ale „vládu národního zájmu“. O tom, jestli se příměří udrží, však v případě Libanonu rozhoduje do značné míry dění na syrském bojišti.