Jan Fingerland: Konec jara v Bahrajnu

2. říjen 2013

Kam zabloudily první vlaštovky arabského jara? Nejvíce se dnes mluví o Sýrii, ale ještě před ní byl Bahrajn, jehož obyvatelé vyšli do ulic již v polovině února 2011. Avšak zatímco v Sýrii se rozhořela dosud trvající občanská válka, v Bahrajnu se vládě podařilo zadusit vzpouru velmi rychle. Definitivní tečku se jí možná podařilo udělat právě teď, když ve velkém procesu bahrajnské soudy poslaly do vězení desítky aktivistů, a to na dlouhá léta.

Konkrétně to bylo padesát mužů a žen, z nichž třicet dostalo po pěti letech, čtyři po deseti letech a deset odsouzených by mělo za mřížemi strávit patnáct roků. Jde přitom o skupinu, která není součástí hlavního proudu politicko-náboženské opozice, známou pod jménem Wifák. Padesátka nynějších odsouzených jsou aktivisté sdružení pod hlavičkou Koalice 14. února, což je odkaz na začátek bahrajnských událostí z předloňského roku. Koalice je přitom fenoménem typickým pro arabské jaro – je to sdružení převážně mladých lidí bez jasných vůdců a fungující v částečné anonymitě na internetových sociálních sítích.

Právě tito lidé hráli klíčovou úlohu při otevření otázky demokratizace Bahrajnu před dvěma a půl lety. Nyní jsou tedy odsouzeni k dlouhým trestům, přičemž organizace hájící lidská práva hovoří o tom, že byli ve vězení mučeni. Část z nich byla odsouzena v nepřítomnosti, protože se jim podařilo ze země uprchnout. Nervozitu pravděpodobně u bahrajnských vládců vyvolává skutečnost, že také v Bahrajnu se objevilo volání po nápodobě egyptského hnutí Tamarrud, které letos v létě dokázalo dostat lidi znovu do ulic a nakonec sesadit Muslimské bratrstvo. Proto nyní soud hovoří o tom, že obžalovaní jsou součástí tajného spiknutí, jehož cílem bylo svrhnout královskou rodinu a že chystalo teroristické útoky.

Potíž je, že mezi těmito dvěma kategoriemi, prodemokratickým aktivistou a protimonarchickým spiklencem, v Bahrajnu opravdu leží jen velmi tenká linie. Bahrajn je sice od zmíněné Sýrie vzdálený a v podstatě miniaturní stát, ale jinak je jí v něčem podobný. Menšina zde vládne nad menšinou, v případě Bahrajnu ovšem je to obráceně, sunnitská královská rodina a její spojenci mají moc nad většinovými šíity. Velká část ze stovek tisíc cizinců, kteří byli do země přivezeni, jsou sunnitští gastarbeiteři, opozice také tvrdí, že sunnité byli povoláni k potlačení protestních shromáždění v roce 2011.

Perzekuce se netýkají jen Koalice 14. února, ale také některých představitelů zmíněné strany Wifák – před dvěma týdny policie zatkla Chalíla Marzúka, představitele této organizace, která se angažovala v dialogu s vládou. Vše se přitom odehrává ve velmi stlačené atmosféře, vždyť na ostrově o šesti stech šedesáti kilometrech čtverečních žije tolik lidí jako v Praze.

Aby situace byla ještě komplikovanější, vše se odehrává v kontextu zápasu mezi sunnity a šíity, který se v Perském zálivu i jinde na Blízkém východě odehrává. Ten má nejen náboženskou, ale i geopolitickou dimenzi, v níž proti sobě stojí zejména Saúdská Arábie a Írán, který používá šíitské komunity v okolních státech pro prosazování svých zájmů. Saúdi ukončili bahrajnské jaro, vedené ne sice výhradně, ale z velké části ve jménu práv šíitů, vojenskou invazí. A to s jasným cílem zabránit tomu, aby se Bahrajn, ležící v těsné blízkosti saúdského území, nestal základnou íránského vlivu. Hned za průlivem totiž leží ta část saúdského teritoria, jíž také obývají tamní šíité, dosti nespokojení se svým postavením, a navíc se zde těží ropa, je to tedy místo trojnásob citlivé. Saúdi tedy soudí, že neměli na vybranou – která země by si nechala usadit úhlavního nepřítele ve vlastní v předsíni?

Nesmíme však zapomenout na ještě jeden aspekt. Bahrajn, stejně jako Saúdská Arábie, jsou předními spojenci Spojených států – konkrétně v Bahrajnu kotví 5. americká flotila. Pro Ameriku, zejména tu vedenou Barackem Obamou a jeho prodemokratickou rétorikou, jsou události v Bahrajnu velmi nepříjemné. Americký prezident se jistě cítí být vázán loajalitou svým sunnitsko-arabským spojencům v této velmi vratké části světa, ale také musí vyhovět principům, které hlásá. Proto se Obama během své nynější řeči před Valným shromážděním OSN zmínil o Brahrajnu v jedné řadě se Sýrií a Irákem jako o zemi, kde vládne „sektářské napětí mezi sunnity a šíity“. Bahrajnský ministr zahraničí si na kobereček promptně pozval amerického velvyslance, aby ho požádal o vysvětlení těchto prý nevhodných výroků.

Paradoxní pravdou je, že Bahrajn je tradičně mnohem tolerantnější než naprostá většina jeho sousedů, samozřejmě včetně Saúdské Arábie. I zde tedy platí, že rozbourání stávajícího pořádku by uvolnilo prostor chaosu a nebo otevřelo dveře Íránu. Demokratizace Bahrajnu se proto velmi pravděpodobně definitivně dává k ledu – a nynější rozsudek tento závěr už jen dotvrzuje.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.