Jan Fingerland: Kdo může za mrtvé v Iráku

Tvůrci studie zaznamenávají období od prvního dne invaze v roce 2003 až do doby šest měsíců před americkým odchodem. Výsledky nejsou příjemné nejen pro rodiny obětí, ale ani pro země, které své vojáky do Iráku poslaly. Výsledné číslo vzniklo dotazováním dvou tisíc hlav rodin ve všech částech Iráku – ti obvykle udali, kdo, kdy a jak zemřel v jejich okolí. Nešlo tedy jen například o přímé oběti střelby, ale i o ty, kdo zemřeli, protože se zhoršila úroveň nebo dostupnost zdravotní péče, celkově se zhoršila infrastruktura, zvýšil se stres a vzrostl počet srdečních onemocnění.

Sami autoři, kteří pocházejí z důvěryhodných pracovišť, přiznávají, že jejich metodika se dá snadno napadnout. Stanovili průměrnou úmrtnost během deseti let americké okupace na 4,55 případů na sto tisíc obyvatel, což je o polovinu více než před americkou invazí. Jde tedy vlastně o extrapolaci údajů z relativně malého vzorku na celý stát, proto tak obrovský rozptyl odhadů. Navíc jde o srovnání nejistých údajů s velmi diskutabilními předválečnými daty – poslední úplné sčítání proběhlo v Iráku naposledy v roce 1987. Dosavadní nejčastěji používané údaje pocházejí z britské instituce Iraq Body Count, která používá jinou metodiku a dospěla letos na jaře k průběžnému počtu až sto dvacet dva tisíc civilních obětí za více než deset let. Dosti podstatná část z těchto obětí podle nich nepadla americkou, britskou nebo jinou západní, nýbrž iráckou rukou.

Přesto nelze výsledky nové studie snadno zavrhnout. Klade řadu zásadnějších otázek, například to, jak máme chápat pojem „oběť války“. Tak to formulují i autoři zmíněné studie, která je orientována zřetelně protiválečně s jasným vzkazem vládám – než vstoupíte do konfliktu, vězte, že mrtvých bude ve skutečnosti mnohem více než jen těch, kteří padnou přímo na bitevním poli. Ještě mnohem více jich zemře daleko od bojišť, bez toho, že by je někdo vnímal jako oběti konfliktu, ač jsou to třeba lidé s vážnými, ale léčitelnými chorobami nebo ženy, které zbytečně zemřou při porodu.

Je tu však také otázka, do jaké míry může jedna bojující strana zodpovídat za vše, co se děje na druhé straně. Například podle údajů oné druhé, britské organizace, zemřelo ve čtvrtém roce války v letech 2007 až 2008 přes třicet tisíc civilistů, více než dvakrát více než v prvním roce války, který by zdánlivě měl být nejkrvavější. Saddám Husajn byl už dávno poražen, ale v Iráku vrcholilo hned několik dalších skrytých konfliktů, které ovšem vyplývaly spíše z rozhodování samotných iráckých aktérů. Například boj kdysi vládnoucích a nyní ponížených sunnitů proti nové převážně šíitské irácké vládě – jež už ovšem vzešla z řad samotných Iráčanů a to jakž takž demokratickým způsobem.

Obrovské množství lidí v Iráku nyní umírá rukou Al Kajdy, která útočí na šíity, Kurdy, křesťany a další skupiny. I dnes je Irák ve velmi složité situaci z velké části kvůli nerozumné a konfrontační politice premiéra Núrí al-Málikího, který jedná tak, že brání usmíření mezi šíity a sunnity a znovu tím vtahuje do hry sunnitské extremisty. Je Amerika zodpovědná i za činnost Málikího, tedy muže, který se přičinil o to, aby Američané z Iráku odešli, i když k tomu situace nebyla zralá a brzy po jejich odchodu se počet obětí teroru opět zvýšil? Je to podobné jako v případě zodpovědnosti komunistů za rozkrádání veřejného majetku u nás – bez znárodnění by nebylo rozkrádání, ale zároveň nelze zbavit odpovědnosti ty, kdo během privatizace nezabránili nelegálnímu nebo nečestnému jednání.

Zcela hypotetickou, ale nikoli zcela pominutelnou otázkou je, co by s Irákem bylo, kdyby Saddám Husajn v roce 2003 nepadl. Co kdyby například i v Iráku vypuklo „Arabské jaro“, které by se režim pokusil potlačit – znamenalo by to podobnou válku jako je nyní v Sýrii, jen možná ještě drsnější, protože vedle Husajna stáli ještě jeho neblazí synové Udaj a Kusaj, proti kterým Bašár Asad působí přinejmenším jako duševně zdravý jedinec? Nic z toho nemůže ospravedlnit americký vstup do války, pokud byl chybný, případně další chyby, které Američané udělali.

Neméně hypotetická je otázka, zda lze vůbec Iráku, tak rozlehlé a rozmanité zemi vládnout jinak než pevnou rukou. I zde bychom ale v posledku narazili na „západní vinu“ – také v případě Iráku, jako u většiny blízkovýchodních států, vznikly tamní hranice uměle, na základě zájmu koloniálních velmocí.

Tragiku celé věci umocňuje skutečnost, že i když studie končí v létě 2011, Iráčané umírají dále a to se ještě dlouho nezmění. V okamžiku, kdy byla studie zveřejněna, v severním Iráku zahynulo nejméně patnáct lidí při sebevražedném útoku na tamní šíitsko-kurdskou vesnici. Při podobném sektářském násilí zahynulo asi šest tisíc lidí jen od letošního ledna.