Jan Fingerland: Íránská vlaštovka v New Yorku

Írán trvá na tom, že jeho nukleární program je čistě mírový a také že má právo rozvíjet svůj vlastní projekt, který mu umožní vyrábět energii nebo lékařské přístroje. Západ namítá, že íránské výzkumy silně připomínají vojenský projekt a že řadu skutečností, které o tom svědčily, utajoval před světem až do jejich odhalení druhou stranou. I nadále trvá stav, v němž se léta jedná a žádný výsledek z jednání neplyne, takže vše vypadá, že Írán si jen kupuje čas. Nyní, během jednání v New Yorku v souvislosti se zasedáním Valného shromáždění OSN se začíná hovořit o změně.

To, co je nové, je především samotný prezident Íránské islámské republiky, teprve v červnu zvolený Hasan Rúhání. Rozdíl oproti jeho předchůdci je obrovský. Zatímco prostořeký Ahmadínežád během svých osm let ve funkci udělal z jaderných plánů Íránu zásadní otázku a zároveň přitápěl pod propagandistickým kotlem, jeho uhlazený nástupce vyvolává velké naděje. Jaksi stranou zůstává skutečnost, že výrazný Ahmadínežád, který si tak liboval ve slovních provokacích, připoutal nesmyslně velkou pozornost západních médií. Tak vznikl dojem, že to je prezident, kdo v Íránu rozhoduje o takových věcech, jako je jaderný program. O věcech, jako je zahraniční politika nebo jaderné plány však rozhoduje v Íránu zejména Nejvyšší duchovní vůdce, nyní tedy ajatolláh Chámenejí. Ten, který léta jaderný výzkum s duálním, tedy civilním a případně i vojenským použitím podporoval a který si liboval v rétorice neústupnosti.

Nyní tedy přichází nový prezident a mluví nově. Je téměř jisté, že se tak neděje proti vůli, ale naopak na přání ajatolláha Chámenejího. Jak uvádí expert deníku Guardian, Chámenejí to dává najevo i během projevů svými oblíbenými kódy. Nyní nemluví o „odporu proti světové zpupnosti“, tedy Americe, imperialismu a sionistům, ale o „hrdinské pružnosti“. A místo na imáma Husajna, postavy z počátků islámu, která je pro šíity symbolem hrdinského odporu proti přesile, odkazuje dnes na jeho bratra, imáma Hasana, který raději ustoupil převaze, když čelil příliš velkému tlaku. Tato historicko-teologická pomůcka má ospravedlnit významné postoje - ne prezidenta Rúháního, ale jeho de facto šéfa, ajatolláha Chámenejího.

A proč by Chámenejí měl měnit postoj? Prostě proto, že se Írán dostal do slepé uličky. Velmi amatérská hospodářská politika osmi let Ahmadínežádova prezidentování, ale také a možná ještě více zesilující sankce Spojených států a Evropské unie značně poškozují íránské hospodářství. Mezinárodní sankce dopadají zejména na hlavy neprivilegovaných, ale nyní začaly ohrožovat i stabilitu režimu. A v íránském systému je zachování režimu vždy na prvním místě - ještě výše, než jaderný program nebo snad i islám. Chomejní tedy dal souhlas prezidentu Rúhánímu, nebo dokonce Rúháního pověřil, aby na sebe vzal úkol pomalého ústupu od jaderných cílů. Byl to ostatně Rúhání, kdo před deseti lety vedl jednání se západem a je považován za muže, který tamní jaderný projekt ochránil před příliš velkými škodami.

Západní představitelé i zástupci Mezinárodní agentury pro atomovou energii, kteří za poslední rok desetkrát neúspěšně s Íránem jednali, si vesměs pochvalují velkou změnu atmosféry i postoje, které nastaly po nynějším Rúháního příchodu. Zásadní otázkou nyní bude, zda je to ústup taktický a dočasný, jak by naznačoval i Chámenejího použití slova „pružnost“ a nebo zda je Írán ochoten obětovat své jaderné – zejména vojenské – plány v zájmu vyšších cílů, například zachování režimu. Půjde tedy o to, zda přistoupí na již dříve formulované podmínky skupiny P5+1. Tedy plán, podle kterého by se Írán vzdal větší části již obohaceného uranu, odstranil by část svých kapacit pro obohacování uranu a zpřístupnil některé sporné objekty. Nevyřešeno zůstává, co vlastně bylo - a možná stále je - íránským dlouhodobým cílem. Tedy zda chce jen být součástí jaderného klubu, zda chce zbraň umět vyrobit, nebo ji dokonce i mít, a případně zda, bude-li jí mít, jí také bude chtít použít.

Prezident Rúhání zatím velmi přesvědčivě a promyšleně buduje svou pozici na Západě a bude se snažit přesvědčit své partnery, že už za samotnou změnu přístupu si zaslouží odměnu a že sankce je už možné začít uvolňovat již nyní. Rúhání dokonce mluví o tom, že jeho země je pro velmi rychlý postup vpřed, už během pár měsíců. Jde mu o hodně - i jeho vnitropolitická situace je komplikovaná a pokud rychle nezaznamená nějaké úspěchy při odbourávání sankcí, bude to pro něj znamenat ohrožení ze strany íránských konzervativců.

Přitom Rúhání chce nejen odbourat sankce, ale prosadit také uvolnění vnitropolitické situace, zmírnit represe proti společnosti. Svět skoro zapomněl na to, že prezidentští kandidáti z roku 2009 Karrúbí a Músáví, kteří obvinili Ahmadínežáda z falešného vítězství, jsou stále ještě v internaci. Definitivně není zodpovězena otázka, o co Rúhánímu, případně Chámenejímu momentálně jde - zda chce jaderný program zachovat, zakonzervovat a v budoucnu za příhodnějších podmínek znovu oživit, a nebo zda je přesvědčen, že Írán jaderný program vojenského typu nepotřebuje. A také zda ty elementy íránského mocenského systému, které považují nukleární projekt za klíčový prvek národní hrdosti nebo bezpečnosti, tedy zejména zevnitř stále mocnějších Revolučních gard, nejsou silnější než sám Rúhání a jen dočasně ustoupily do pozadí – pružně, jako kdysi imám Hasan. Bude tedy otázkou, co íránská vlaštovka v podobě sympatického prezidenta Rúháního vlastně ohlašuje.