Jan Fingerland: Egypťané stojí vedle Gazy na jedné noze
Ještě před pár týdny bychom si byli jistí, že sjednání dočasného příměří mezi Hamásem a Izraelem bude mít na starosti Egypt, jako skoro vždy. Jenže tentokrát Káhiru nahradil Katar, a důvody nejsou zanedbatelné. Zdá se, že tentokrát všechnu smetanu za výměnu rukojmí a vězňů slízne Katar, i když bez Egypta by se celá věc nepochybně nemohla odehrát. O příčinách vzrůstu role Kataru jsme v Názorech hovořili v pátek. Proč ale klesá role Egypta?
Nadále platí, že právě Egypt a Katar jsou jediné státy, které mají šanci s Hamásem přímo mluvit, k něčemu ho přesvědčit, anebo i donutit. Jinak je ale mezi oběma aktéry obrovský rozdíl. Egypt je nejlidnatější arabská země, zatímco Katar patří k těm nejmenším.
Velký a malý
Egypt má starou historii, silnou státní identitu, a také instituce, jako je velká armáda a tajná služba. Katar podobou armádu nemá, ale vypracoval si mechanismy a struktury, které dokázaly i v jiných případech, řečeno s klasikem, položit kapku rosy na jahodový list.
Jsou tu ale ještě dva jiné obrovské rozdíly. Egypt s Gazou přímo sousedí, a to mu dává obrovské možnosti regulovat tok lidí i zboží, ostatně egyptská blokáda Gazy byla po většinu doby mnohem těsnější než ta izraelská. Naopak Katar leží daleko a musí se spolehnout na jiné. Může ale nabídnout exil vůdcům Haásu z Gazy, pokud by bylo potřeba.
Čtěte také
S geografickými vzdálenostmi ovšem souvisí zcela zásadní odlišnost. Egyptská blízkost Gaze znamená i obrovský zdroj rizik pro Káhiru. Ta se obává, aby se konflikt v Gaze nějak nepřelil na egyptské území. Zejména se bojí, aby nebyl tím nebo oním způsobem přinucen přijmout na své území větší množství Palestinců. To by mu uškodilo ekonomicky, bezpečnostně i co do prestiže v očích vlastních obyvatel.
Největší úsilí teď Káhira vyvíjí k vytvoření mezinárodní koalice, která by mu umožnila Palestince nadále odmítat a neztratit při tom tvář.
Znepokojuje ho i možnost, že se neklid v Gaze se bude nějak propojovat s neklidem na sousedním egyptském Sinaji. Tam už desítky let vře odpor původních zbídačených obyvatel, znevýhodněných proti příchozím z nitra země, a probíhá ozbrojené povstání vedené tamními džihádisty.
A v neposlední řadě se v Káhiře bojí, že se propojí propalestinská emoce egyptské veřejnosti s protirežimním odporem, jak o tom svědčí i dění na egyptských sociálních sítích. Odpor proti režimu stále roste, a zesílil nejen kvůli politické represi, ale i ekonomickým problémům, prohloubeným dopady COVIDu a války na Ukrajině. Vláda nevyužila svou dekádu u moci k úspěšným hospodářským reformám.
Silný je slabý
Soudí se, že režim je dnes slabší než ten Mubárakův, který se opíral o síť poboček Národní demokratické strany, i než byl Sísího režim před deseti lety, kdy trval efekt obavy z Muslimského bratrstva, které tehdy armáda k úlevě většiny násilně sesadila.
Poklesla i mezinárodní váha Egypta, což se projevuje mimo jiné i tím, jak snadno všichni obrátili své pohledy z Káhiry na katarskou metropoli Dauhá. Egypt paradoxně utrpěl i proto, že mezitím proběhly Abrahámovské dohody, které rozložily význam izraelských kontaktů v arabském světě na více hráčů.
Egypt má nicméně nadále co nabídnout, včetně dlouhodobých kontaktů mezi svou tajnou službou a představiteli Hamásu. Navíc, jak se ukazuje, válka přinejmenším dočasně posílila spíše ty v Gaze proti těm exilovým.
Čtěte také
Znalci oblasti ale ví, že Egypt je nadále klíčem ke stabilitě oblasti a drží v rukou řadu důležitých nástrojů. Pro Káhiru je navíc klid v Gaze mnohem důležitější než pro Katar, je to otázka národního zájmu, a má větší motivaci o něj usilovat.
Bude to důležité po válce, kdy bude potřeba Gazu stabilizovat, a Izrael bude potřebovat spolupráci motivovaných arabských spojenců.
Prezident Sísí bude muset nějak vyvážit svou touhu nenechat se jakkoli zapojit do záležitostí Gazy, a potřebou nemít ve svém sousedství další inkarnaci Muslimského bratrstva, ne-li Islámského státu. Ovšem ne všichni by vsadili výplatu na to, že to dnešní egyptský režim dokáže.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
