Jan Fingerland: Egypt mezi Thermidorem a Brumairem

Situace tak trochu připomíná 9. thermidor, okamžik, kdy se v revoluční Francii roku 1794 podařilo svrhnout radikální jakobíny, ukončit vládu revolučního teroru a přivést k moci umírněnější síly. Propuštění Mubáraka, jehož sesazení v únoru 2011 bylo počátkem egyptských proměn, však také trochu připomíná událost, která se ve Francii odehrála o pět let později, roku 1799, když – podle revolučního kalendáře – 18. brumairu obsadil Napoleon Bonaparte Radu pěti set, tehdejší parlament, a vykročil tím ke své neomezené vojenské vládě.

Dějiny se samozřejmě neopakují a současné egyptské dění má vlastní zákonitosti. Mubárak není osvobozen, má být jen propuštěn do domácího vězení. Uplynula už totiž doba maximální dvouleté vazby. I nadále čelí žalobě za korupci i za spoluvinu za smrt několika set demonstrantů z přelomu ledna a února roku 2011. Je ovšem příznačné, že Mubárak má jít domů právě teď. Jak by mohla současná egyptská garnitura trvat na Mubárakově odsouzení za smrt demonstrantů, když v uplynulých týdnech během nepokojů policie zabila nejméně devět set lidí? V samotné armádě, která nyní drží podstatnou část moci v rukou, panovala pravděpodobně dlouhodobá nespokojenost s tím, že Mubárak, bývalý vysoký důstojník, po třicet let vládnoucí právě jménem armády, sedí ve vězení. Řada Egypťanů se už dnes také nedívá tak negativně na Mubárakovu éru, jejíž konec ještě nedávno oslavovali.

Kromě toho je pravděpodobné, že na Mubárakově propuštění trvaly i státy Arabského poloostrova, tedy země, které shlížely s nelibostí nejen na mocenské ambice Muslimského bratrstva, ale i na špatné zacházení se svým bývalým spojencem Mubárakem. Vzhledem k tomu, že Saúdi, Emiráty a další státy jsou předními financiéry současného egyptského hospodářství, bylo asi těžké říci ne. Mezi tím se navíc v Egyptě nově rozdaly karty. Mnozí z těch, kdo předloni proti Mubárakovi i armádě protestovali, jsou nyní spojenci vojáků proti Muslimskému bratrstvu a nechtějí vyvolávat zbytečné spory, když mají aktuálnějšího protivníka.

Muslimské bratrstvo už není vnímáno jako oponent, ale jako nepřítel, kterého je třeba vymazat. Každá sympatie k němu je považována za podporu terorismu. Řada Egypťanů kritických k vojáky podporované vládě tvrdí, že už se zase bojí říkat nahlas, co si myslí. Nyní ve vězení sedí nejen zmíněný Mursí, ale i další, možná ve skutečnosti vlivnější a důležitější představitelé Bratrstva, jako je duchovní vůdce Muhammad Badí. Muslimské bratrstvo je velmi hierarchická organizace, závislá na rozhodování shora. Armáda spolu s novým politickým vedením země se pravděpodobně domnívá, že tak podváže schopnost bratrstva jednat. Jestli se to může podařit, je velkou otázkou, protože Bratrstvo dokázalo přežít desítky let represí. Momentálně je však novým režimem považováno za veřejného nepřítele a média ve službách státu této verzi neodporují.

Přirovnávání současného egyptského dění k revoluční Francii má samozřejmě své meze, ale je tu ještě jedna zajímavá podobnost. Hned po krvavém zásahu proti protestním táborům v Egyptě odstoupil z funkce viceprezidenta Muhamad Baradej, muž, který měl zajišťovat novým poměrům legitimitu v očích světa. Baradej – jako jediný z řad lidí dosazených nedávným armádním převratem, se ohradil proti zbytečně krvavému zásahu. Vzdal se funkce a odjel do Vídně, kde před tím léta žil jako šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Nyní se z Evropy dozvídá, že byla proti němu podána žaloba za zradu – ta vychází z logiky, podle které tento politik přijal z rukou lidu důvěru, kterou v kritických chvílích zklamal, jen lid jej mohl jeho úlohy zbavit. Vlastně už samo sesazení Mursího bylo líčeno jako nutné přerušení demokratického procesu ospravedlněné „vůlí lidu“, jež je nadřazena demokratickým procedurám. Zdá se, že současná mocenská elita v Egyptě je tedy nejen thermidorová a brumairová, ale také trochu jakobínská.