Jan Fingerland: Dr. Jekyll, pan Hyde - a prezident Kagame

Z Evropy a Ameriky zaznívá kritika vůči prezidentovi, který se o víkendu úspěšně pokusil o znovuzvolení na dalších sedm let do čela desetimilionové země, ale který nepůsobí dojmem plnohodnotného demokrata. V poslední době se zasadil o konec několika listů, které se o něm vyjadřovaly kriticky, několika potenciálně nebezpečným kandidátům nebylo umožněno včas se zaregistrovat, a někteří kritici dokonce přišli o život za ne zcela jasných okolností, a to včetně těch, kdo byli za hranicemi. To vše vrhá na jeho devadesáti tří procentní volební podporu temný stín.

Příběh Paula Kagame však není tradičním příběhem afrického autokrata, který nerozlišuje mezi osobním vlastnictvím a majetkem státu, a který opozici likviduje stejně jako plevel v zahradě. Kagame je totiž jeden z nejzajímavějších a nejúspěšnějších politiků dneška. Abychom ocenili jeho skutečné schopnosti, musíme se vrátit o šestnáct let zpátky, do roku 1994. Rwanda byla tehdy zemí, která prošla masovými vraždami zdejších Tutsiů a umírněných Hutuů. Zdejší občanská válka měla podobu hromadných vražd a znásilňování, která za sebou nechala nejen zcela rozvrácenou zemi, ale i minimálně 800 tisíc mrtvých. Zdálo se, že z této lidské, psychologické i hospodářské apokalypsy se bude tento nevelký stát uprostřed Afriky vzpamatovávat několik generací. Učebnicové předpoklady se ukázaly být zcela mylné.

Dnes je Rwanda považována za nejbezpečnější zemi Afriky, jeho ekonomika každoročně roste tempem několika procent, a vznikla zde přinejmenším v porovnání s ostatními zeměmi regionu velmi kvalitní vzdělávací infrastruktura a další instituce. Do Rwandy se také po polovině 90. let hrnuly peníze od provinilého západu, ale ty nebyly – tak jako mnohde jinde – jen projedeny, nebo dokonce ukradeny elitou a odvezeny do švýcarských bank. Právě Kagame, který je hlavním autorem tohoto „afrického zázraku“, vždy zdůrazňoval, že rwandská společnost se musí postavit na vlastní nohy, a živit se vlastními silami, a nikoli stát stále s napřaženou rukou. V loňském roce se tedy Rwanda mohla pochlubit osmiprocentním růstem, velmi malou korupcí, a více než polovičním podílem poslankyň v parlamentu. Rwandská vláda se též zajímá o moderní technologie a ekologické zákonodárství, přičemž samotný Kagame za vzory pro svou zemi považuje Singapur a Jižní Koreu. Rozumné zacházení se zahraniční pomocí motivovalo dárce k ještě větší štědrosti, to se týká zejména Velké Británie a USA, kde má navíc Rwanda silnou lobby v řadách evangelikálních kongresmanů.

Kagame ve Rwandě vládne prakticky již od ukončení masakrů, a před sedmi lety byl do čela státu demokraticky zvolen v prvních volbách od ukončení války, a to jako vůbec první Tutsi od získání nezávislosti země na Belgičanech. Nyní se tedy s podobně velkou podporou nechal zvolit znovu na dalších sedm let a všichni se ptají, zda jeho autoritářské sklony zesílí a nebo nikoli. Nejde jen o jeho osobní usurpátorství, ale i o celkovou neochotu jeho Rwandské vlastenecké fronty ke kompromisům s opozicí. Vládnoucí tutsijská elita zřejmě věří, že cestu v před zajistí maximální koncentrace na hospodářský rozvoj a udržení disciplíny, nikoli celospolečenský dialog a usmíření.

Nad Rwandou se však stále vznáší vzpomínka na masakry, a mluví se o tom, že napětí mezi většinovými Hutuy a menšinovými, ale nyní ve vládě značně zastoupenými Tutsii, stále existuje. Mnozí Hutuové dokonce tvrdí, že stát v rukou prezidentovy fronty je rasistický, a v otázkách přístupu ke vzdělání a úředním pozicím přísně rozlišuje, kdo je Tutsi a kdo Hutu. Někteří lidé dokonce mluví o nebezpečí obnoveného etnického násilí, ale letošní prezidentské volby proběhly naprosto klidně bez jakýchkoli konfliktů.

Jak si povšimli zahraniční reportéři působící ve Rwandě, na ulicích Kigali ani na venkově prakticky nebylo vidět jiné volební plakáty než ty, které patřili stávajícímu prezidentovi, dvaapadesátiletému Kagamemu. Ostatně protikandidáti, kterým se podařilo se zaregistrovat, byli pro populárního prezidenta a autora rwandského znovuzrození celkem neškodní. Kagame zřejmě považuje demokracii za koření, které je dobré užívat jen v malých dávkách, a své přátele a příznivce pozval na oslavu vítězství ještě předtím, než se uzavřely hlasovací místnosti.

Otázkou, která zajímá celý svět, je, jakým způsobem se s prezident dále vyvine. Jestli dopadne tak, jako kdysi opěvovaný Robert Mugabe, který jen kvůli udržení své moci stáhnul do hlubin celé Zimbabwe. A nebo zda se mu podaří zůstat legendou, jenž by byl vzorem pro další politiky v zemích po kataklyzmatu. Byla by škoda, kdyby se z Kagameho stal obvyklý africký diktátor, protože Rwanda je nejen inspirací pro mnoho okolních zemí, ale je jedním z vůbec nejzajímavějších a nejúspěšnějších politických experimentů současné doby. To vše bude zřejmé během následujících sedmi let.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.