Jan Fingerland: Co znamená otevření reaktoru v Búšéhru?

Její snaha stát se jedním z členů jaderného klubu byla přinejmenším symbolicky naplněna právě o tomto víkendu. Samotný prezident Ahmadínežád zdůraznil, že Západ v čele s Amerikou Íránu jadernou technologii nepřeje, avšak íránský lid se prý nenechal odradit ani sankcemi, kterým kvůli Búšéhru čelil, a nyní definitivně zvítězil. I v tom měl Ahmadínežád do značné míry pravdu, i když skutečnost je o něco složitější.

Mluvíme-li o Íránu a jeho nukleárním programu, musíme rozlišovat minimálně dva různé jaderné programy. Na jedné straně je to reaktor a elektrárna v Búšéhru, které by už během pár týdnů měly dodávat proud do íránské elektrické sítě; a na druhé straně je to pokus obohacovat uran v ne zcela známých objektech; v ne zcela známém rozsahu; a za ne zcela známým účelem. Západ si obvykle myslí, že cílem tohoto napůl utajeného obohacování je získat materiál pro jadernou nálož. Mezi oběma projekty jsou jen velmi volné vazby. Podívejme se na oba okruhy nejdříve odděleně.

Búšehrská elektrárna má poměrně velmi dlouhou historii – s její stavbou v první půli 70. let začal už tehdejší šáh, a to za pomocí západního Německa. Výstavbu a zejména německou technologickou pomoc přerušila islámská revoluce z roku 1979 a pak i následná irácko-íránská válka 80. let, během níž Iráčané areál poškodili bombardováním. Stavbaři a hlavně jaderní inženýři se do Búšehru vrátili až v půli 90. let, přičemž technologickým patronem projektu za miliardu dolarů se tentokrát stalo Rusko. I jeho spolupráce s Teheránem byla plná nejasností, zdržení a technických problémů. Sami Íránci se opakovaně domnívali, že Rusko reaktor stavělo podle modelu „dolgo-stroj“, tedy že Íránci neustále platili, ale konec nebyl v dohledu. Nyní, po patnácti letech, je nynější zavážení paliva fází, která už svědčí o tom, že oba státy vbíhají do závěrečné rovinky tohoto projektu. Nicméně skeptici tvrdí, že může trvat až rok, než se zastaralý reaktor podaří uvést do plného provozu. Dašlí ještě dodávají, že reaktor je kvůli sankcím všelijak technologicky ochuzený, a že pravděpodobně nebude zcela bezpečný.

Írán se nicméně může radovat, a vítězem je minimálně ve stejné míře i Rusko, které nejen že úspěšně prodalo svou technologii do Íránu, ale otevřelo si cestu k dalším podobným zakázkám v celé oblasti. Arabské státy, zneklidněné nuklearizací Íránu, rovněž projevily zájem o vlastní reaktory. Rusko dodávkami jaderné technologie rádi dráždili Ameriku, která proti tomu nemohla nic dělat. Washington nakonec v posledním období proti stavbě Búšehru přestal otevřeně protestovat s tím, že vůči opravdu civilnímu využití jaderné energie v Íránu nic nenamítá, a že jediné, co Západu vadí, je nekontrolovaná jaderná aktivita Íránu a s tím související nebezpečí šíření jaderných zbraní. Stejnou pravdou ale také je, že Američané svou povolnost ohledně Búšehru s Moskvou vyměnili za ruský souhlas s už čtvrtou sadou sankcí Rady bezpečnosti OSN proti Íránu kvůli jeho jiným jaderným aktivitám.

Otázkou dne je, jak velkou roli hraje Búšehr v případném jaderném programu s vojenskými cíli, což je hlavní předmět zájmu Západu, Arabů i Izraele. Je zřejmé že jaderný reaktor v Búšehru nemá žádné přímé vojenské využití. Tento reaktor je určený pro výrobu energie. Palivem tohoto reaktoru je slabě obohacený uran, který není vojensky využitelný, a palivové tyče navíc dodává Rusko, které pak také vyhořelé palivo za mezinárodního dohledu odveze pryč a znovu zpracuje či uloží. V tomto smyslu tedy Írán zprovozněním reaktoru v Búšehru nepostoupil vpřed k výrobě jaderné zbraně.

Skeptici namítají, že Rusku se nedá stoprocentně věřit. Navíc, pokud se Írán v určitém okamžiku rozhodne spolupráci s Moskvou přerušit, a vyhořelé palivo, z něhož by bylo možné získat plutonium, si začne ponechávat, nikdo s tím nic neudělá. A do třetice, přítomnost reaktoru v íránském prostředí bude znamenat trvalé zvýšení počtu jaderných odborníků, kteří budou umět zacházet s jaderným materiálem, a kteří budou získávat nové znalosti použitelné i v jiných oborech.

Na celou věc se můžeme dívat i optimisticky. Propagandistickou modlou íránského režimu, kterou se podařilo prodat samotným Íráncům jako otázku národní hrdosti číslo jedna, bylo domácí zvládnutí jaderné technologie. Jestliže se nyní podaří tuto touhu o povýšení do jaderné ligy uspokojit zprovozněním elektrárny v Búšéhru, pak se sníží tlak na to, aby Írán zvládl i další oblasti nukleárního výzkumu. Tím spíše, kdyby se prostí Íránci dozvěděli, jak obrovské prostředky to jejich chudnoucí zemi stojí. Také západ bude mít v rukou lepší argument proti dalším jaderným aktivitám Íránu – získává-li Teherán palivo z Ruska, pak Írán nemá zapotřebí investovat do nezávislého projektu na obohacování uranu. Další nezávislé obohacování by tedy jako by jen bylo důkazem o postranních úmyslech Teheránu.

A tím se dostáváme k druhé části íránských aktivit, které, jak jsme již uvedli, přímo s Búšéhrem, tedy technologicky vzato čistě ruským projektem, přímo nesouvisí. Íránská vláda se pravděpodobně nijak nehodlá vzdát šance na vlastní jadernou zbraň. Hlavní částí této domácí aktivity je původně tajné, a nakonec nedobrovolně světu odhalené nezávislé obohacování uranu. Írán tvrdí, že jeho smlouva s Ruskem o dodávkách palivových tyčí je jen na 10 let a Írán se tedy musí připravit na výrobu vlastního paliva. V současné době však začal uran obohacovat vysoko nad hodnotu, kterou je potřeba pro energetické reaktory, a ospravedlňuje to výzkumem a výrobou ozařovacího materiálu pro lékařské účely. Další informace známé z otevřených zdrojů ukazují na to, že cílem těchto aktivit je pravděpodobně výroba jaderných zbraní. Tvrzení bývalého amerického diplomata Johna Boltona, že Amerika či Izrael o tomto víkendu spolu s navážkou palivových tyčí propásly příležitost bombardovat íránská jaderná zařízení, je tedy neopodstatněné, protože Búšehr s předpokládaným vojenským programem nijak přímo nesouvisí. To však zároveň neznamená, že nebezpečí pominulo, spíše naopak. Ukázalo se zcela zřejmě, že sankce, které měly mimo jiné přiškrtit i Búšehrský projekt zklamaly, a zklamou zřejmě i v případě obohacování uranu na vojenskou úroveň - navíc nyní už lze těžko hrozit nedostavbou této elektrárny. Západ tedy ztratil další nástroj ovlivňování íránského rozhodování.

Sečteno a podtrženo, z tohoto kola jako vítězové odcházejí Rusko a Írán, a Západ je přinejmenším otřesený, pokud ne s monoklem na oku a opuchlým rtem. Není však KO, a tak nepovhybně přijdou další kola zápasu o tom, zda se z Blízkého východu, už tak nebezpečné čtvrti, stane sud s prachem – nebo spíše reaktor - který může kdykoli vybuchnout.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.