Jan Fingerland: Chudák Ondráček

6. březen 2018
Ondráčkova životní volba byla špatná a když se už se pokoušel ji obhájit, evidentně nepochopil řadu věcí

O co jde v případu komunistického poslance Ondráčka především? Do hlavy nikdo nikomu nevidí, ale tento muž možná hraje hru o výklad svého života. Jeho problém je, že ji hraje špatně.

Jen pamětník roku 1989 dnes může docenit, jak velký stud pociťovala velká část přívrženců právě skončených poměrů za to, co dělali nebo jen hájili. Mladší místo toho shlédnout pozoruhodný dokument Jiřího Krejčíka Maturita v listopadu.

Krejčík tehdy jel natáčet revoluční atmosféru na gymnáziu v České Třebové a hovořil tam s řadou účastníků, od studentů přes majora SNB až po ředitele školy. Režisér pak musel natočený materiál odložit a dokončil ho až po celých deseti letech v pozměněné podobě. Ředitel, který na kameru obhajoval represe proti studentům, spáchal totiž po natáčení sebevraždu.

Listopadové dny byly mimo jiné jakousi starořeckou katarzí, příležitostí uvidět se v pravém světle a očistit se – pokud to dotyčný snesl.

Tisíce lidí demonstroly proti zvolení Zdeňka Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů

Otázka postoje

Přesuneme-li se o téměř tři desítky let kupředu, je reakce českotřebovského ředitele nepochopitelná. I ti, kdo se v listopadu přece jen zastyděli, zjistili, že když chvíli počkají, mohou více méně postaru frčet dál.

Mezi nimi samozřejmě i komunističtí politici, kteří si na polistopadové poměry rozhodně nemohou stěžovat. Ani současný předseda KSČM Filip, ani uchazeč o tuto funkci Skála neprojevují žádné vnitřní morální křeče, přičemž jejich životopis není lepší než ten Ondráčkův, spíše naopak. Ondráček má pravdu, že má za sebou i velký kus platné práce.

Ondráček posloužil své straně při pronikání do parlamentních struktur nebo alespoň vytváření zmatku

Ondráček po celou dobu, kdy se snažil získat post předsedy komise pro kontrolu GIBS, působil dojmem, že neusiluje o dobře placenou nebo prestižní funkci, ale o něco jiného. Jakoby tím dosáhl symbolické mety, jež potvrdí správnost jeho životního příběhu.

Po celou dobu vypadal jako nepříliš šťastný člověk, který na něco čeká. Nedočkal by se, i kdyby ukončení jeho předsedování parlamentní komise nepřišlo tak rychle a tak veřejně. Jeho životní volba totiž byla špatná a když se už se pokoušel ji obhájit, evidentně nepochopil řadu věcí.

Tisíce lidí demonstroly proti zvolení Zdeňka Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů

Marný boj

Například, že po celou dobu hrál úlohu návnady, beranidla nebo v nejlepším případě pokusného morčete. Byl nastrčen a nastavoval vlastní kůži, nebo, jeho vlastními slovy, „bezpečnost svých dětí“, aby posloužil své straně při pronikání do parlamentních struktur nebo alespoň vytváření zmatku. Vlastně byl ze strany KSČ obětován podruhé. Pardon, KSČM.

Nepochopil také, že zatímco on zřejmě věří „reálněsocialistické“ verzi světa o tom, jak kdysi bylo všem dobře, jak bylo správné dodržovat zákony, ať byly jakékoli, a jaký jsme mívali skvělý průmysl, jeho kolegové, vlastně soudruzi, si to ve skutečnosti nemyslí, nebo je jim to jedno. Říkat určité věci je pro ně otázka profese, nikoli přesvědčení. I proto mají někteří z nich tak spokojené a vyrovnané výrazy ve tváři.

Jan Fingerland

A zcela určitě nepochopil, že určitý druh chyby se tak úplně smýt nedá. Kdyby v lednu 1989 někomu vyrazil zuby v hospodě, mohl by to dnes považovat za klukovinu i ten, kdo by o ty zuby tehdy přišel. Účast na Palachově týdnu na té nesprávné straně je ale problém jiného druhu. To je Ondráčkova smůla.

V jednom ale pravdu má. S přibývajícím časem je ohavnost předlistopadové éry stále méně patrná a není ostuda jí vychvalovat. To je zase smůla nás ostatních.