Jan Fingerland: Ani Fajád nebyl doma prorokem

Salám Fajád je velmi netypický palestinský politik. Na rozdíl od naprosté většiny ze svých kolegů nepochází z žádného revolučního nebo odbojového hnutí, nenosil nikdy zbraň ani uniformu a nepatří k žádné tradiční klice palestinské politiky. Studoval ekonomii ve Spojených státech, velkou část své kariéry ekonoma strávil ve Světové bance a premiérem ve vládě hnutí Fatáh se stal v roce 2007 hlavně na nátlak Západu. Američtí a evropští donátoři, kteří se podstatně podílejí na financování palestinské samosprávy, byli unaveni děravým systémem, kterým unikaly velké částky na soukromá konta vysokých palestinských představitelů. Fajád jako zkušený ekonom a jako člověk nezávislý na dosavadních strukturách palestinské politiky měl zajistit, že se peníze ztrácet nebudou, nebo jen v míře, která je adekvátní.

Západní tlak byl obrovský a v podstatě znamenal, že pokud se Fajád premiérem nestane, Západ žádné peníze prezidentu Abbásovi posílat nebude. Tato pozice byla nesmírně obtížná, protože Fajád strávil svých šest let v pozici premiéra tím, že šlapal na paty svým vlastním kolegům a svému šéfovi a ještě vyvolával žárlivost nebo podezírání. Přerozdělování peněz jaksi „pod stolem“ totiž v palestinské politice tradičně zajišťovalo hladký chod, ale zároveň dosáhlo rozměrů, které už nebylo možné obhájit – obrovské luxusní domy některých politických představitelů a jejich spojenců v Ramalláhu jsou němými svědky této praxe.

Nešlo však jen o potírání korupce a nepotismu, ale o celkovou koncepci palestinské politiky. Zatímco představitelé hnutí Fatáh navzdory své rétorice o palestinské samostatnosti ve skutečnosti dělají vše proto, aby udržovali situaci, v níž nejsou za nic opravdu odpovědní, Fajád postupoval opačně. Usiloval o to, aby začal palestinskou státnost opravdu budovat – tedy aby vytvořil instituce budoucího státu, který myslí svou samostatnost vážně. Tím by Západ i Izrael postavil do mnohem obtížnější situace, protože pak by bylo těžké odmítat přiznat takovému státu svrchovanost. Vlastně je to stejný postup, jaký zastávali sionisté před pětašedesáti lety.

To vše nicméně tradiční palestinskou politiku kompromitovalo. Premiér byl ochoten navštěvovat i ta nejchudší místa, kam jiní politici cestu nenašli, což jen dále vyvolávalo podezření, že si Fajád buduje vlastní politickou základnu, díky které by byl nezávislý na podpoře nepřejícího Fatáhu. Fajádovo postavení bylo velmi nahnuté už mnoho let a jen velký západní tlak ho udržoval ve funkci. Tlak na premiéra Fajáda přicházel z okruhu samotného prezidenta Abbáse. Fajád chtěl údajně rezignovat už před řadou týdnů, ale počkal ještě na návštěvu Baracka Obamy v Ramalláhu, kde mu americký prezident veřejně složil poklonu. Velmi symbolické bylo i soukromé setkání ministra zahraničí Johna Kerryho s Fajádem minulý týden, a to přímo v Jeruzalémě, což byl skoro políček do tváře Abbáse.

Právě s Fajádem přitom Kerry hovořil o plánu na ekonomické oživení palestinských území. Nyní není jasné, zda Američané budou ochotni investovat toto úsilí a tyto prostředky prostřednictvím někoho jiného, což zas pobuřuje palestinské představitele. Západní podpora Fajádovi byla však už příliš veřejná, a to spoluzpůsobilo jeho pád, protože z premiéra udělalo v očích některých Palestinců nástroj západu a také Abbás si nemohl v takové atmosféře dovolit couvnout, aby se sám neocitl v podobném postavení. Existuje malá šance, že Abbás nakonec požádá Fajáda, aby sestavil novou vládu, ale opravdu jen malá.

Palestinská politika je nicméně v těžké krizi. Dohoda o smíření Fatáhu s Hamásem byla uzavřena už před rokem, a zatím bez hmatatelných výsledků. Garnitura prezidenta Abbáse se kromě „píárového vítězství“ při loňském hlasování ve Valném shromáždění OSN také nemůže vykázat reálnými úspěchy v jednání s Izraelem a doléhá na ní zhoršování ekonomické situace na Západním břehu. Hrozí jí také, že nyní to bude ona, kdo bude Západem viněn za zadrhnutí mírových rozhovorů s Izraelem. Samotný Abbás už navíc několik let přesluhuje své funkční období a palestinský parlament se kvůli vnitropalestinským rozbrojům neschází. Podle nejčernějšího scénáře by se Palestinská autonomie mohla organizačně nebo finančně zhroutit, což by byla špatná zpráva pro všechny - včetně Izraele. I ty méně katastrofické zprávy jsou však dost špatné, protože znamenají, že dosavadní politika se zhroutila, a žádná lepší na obzoru není.