Jan Fingerland: Alžírsko volí nehybnost

Prezident Abdal Azíz Buteflika, nyní sedmasedmdesátiletý, vloni utrpěl vážnou mrtvici a strávil pak skoro tři měsíce na léčení ve Francii. I potom jej občané viděli jen minimálně. Přesto se rozhodl znovu kandidovat a podle neoficiálních výsledků Buteflika zůstane v čele státu.

Prezidentův někdejší spolupracovník a nyní hlavní rival Alí Benflís nyní hovoří o tom, že volby byly přímo zfalšovány a také někteří jiní neúspěšní kandidáti mluví o tom, že pro čtvrté Buteflikovo zvolení byl nasazen státní aparát a média pod vlivem úřadů. Výsledkem byl bojkot hlasování ze strany některých opozičních sil a jen asi padesátiprocentní volební účast.

Přesto se dá věřit, že mnoho Alžířanů šlo zcela dobrovolně hlasovat pro Butefliku, který už před minulými volbami nechal z ústavy odstranit klauzuli omezující počet funkčních období prezidenta na dvě. Důvodem je jednak Buteflikova osobnost, ale také specifická situace Alžírska.

Buteflika je muž, který se veřejně angažuje už od 50. let, kdy se zapojil do protifrancouzského odboje. Od svého pětadvacátého roku byl ministrem zahraničí. V 60. a 70. letech podporoval vojenského vládce Huariho Boumediena, v 80. odešel před stíháním za korupci do exilu, aby se vrátil v roce 1989 a o deset let později drtivě vyhrál v prvních prezidentských volbách.

Buteflika se tehdy stal tím politikem, který pomohl ukončit ničivou občanskou válku, která deset let deptala Alžírsko. V roce 1991 totiž při pokusu uvolnit politické poměry vyhráli volby islamisté z Fronty islámské spásy. Sekulární síly odmítly islamistům předat moc a výsledkem byla léta bojů a dvě stě tisíc mrtvých.

S tím souvisí druhý důvod, proč mnozí Alžířané pro Butefliku hlasují. Vidí v něm symbol stability a stabilizace po občanské válce. Neodvažují se zbytečně experimentovat s tím, co si cení více než společenský pokrok – relativní klid a bezpečí současného Alžírska.

Alžírská demokratická a lidová republika|foto: Emanuel Macoun

To je také jeden z důvodů, proč zemi minulo arabské jaro. Kromě toho Alžírsko není žádná diktatura, spíše oligarchie s demokratickými prvky. Vlastně jde o uzavřený politický systém, v němž se špičky strany FLN, armády a podnikatelských kruhů zmocnily rozhodujících pozic, které odmítají sdílet s opozicí. Represívní moc proti kritikům ovšem používají, jen když opravdu musejí – například i proti demonstrantům před těmito volbami.

Kromě toho je Alžírsko velkým producentem ropy a plynu, což této politické oligarchii umožnilo financovat přerozdělovací programy, díky kterým řada chudších obyvatel dostává dotované potraviny a palivo, v poslední době se objevily také podpory úvěrů pro mladé podnikatele.

Řada Alžířanů tedy v nehybnosti, kterou jinde v arabském světě považují za překážku, vidí velkou přednost. Ani kontroverzní zvolení nemocného prezidenta však klid nezajistí. Současný ekonomický systém, byť podporovaný prodejem fosilních paliv, neprodukuje pracovní místa ani nevytváří pocit, že lidé se podílejí na formování budoucnosti vlastní země.

Kromě toho Buteflika i elita Fronty národního osvobození stárnou a budou nahrazeni tak jako tak. Kdo a čím je nahradí, zatím není jisté. Čtvrteční volby pro největší africkou zemi zatím znamenaly jen odklad bolestivého vykročení vpřed.