Jan Fingerland: 11. září 2001 a Sýrie 2013

Za viníka útoku na New York a Washington byli před dvanácti lety označeni nejen sami pachatelé útoku, většinou ze Saúdské Arábie, ale také vůdce Al Kajdy Usáma bin Ládin a v posledku i Tálibán, který tehdy ovládal Afghánistán a Usámu hostil a chránil. Tak došlo k onomu podivnému zkřížení boje proti terorismu s válkou, pod výmluvným heslem „válka proti teroru“. Jak dnes víme, Afghánistán se ani po létech americké přítomnosti nestal klidnou zemí prostou terorismu, extremismu ani Talibanu. Také Al Kajda existuje dále. Ve svých původních centrech je sice oslabena, ale transformovala se a usadila i ve vzdálených oblastech, jako je západní Afrika.

Do zcela nového kontextu se americká politika na Blízkém východě dostala v posledních dvou letech, kdy v několika arabských zemích pod tlakem zdola padli sekulární diktátoři, a tím uvolnili prostor nejen sekulárním demokratům, ale také politickému islámu nebo islámským extremistům – to bylo považováno za velkou prohru americké zahraniční politiky v této oblasti. Bídný výsledek vládnutí Muslimského bratrstva v Egyptě pravděpodobně vedl k diskreditaci tohoto druhu islamismu i v jiných zemích, ale nezdá se, že by vyústil v úplné potlačení extremismu, možná právě naopak. Zdá se, že se vytvořilo podhoubí pro nový druh radikálního džihádismu, se kterým se například právě v těchto dnech snaží egyptská armáda vypořádat na Sinaji.

O zavedení demokracie na Blízkém východě se ještě před arabským jarem pokusili i sami Američané. Do Iráku vstoupili pod hlavičkou zavedení demokracie, ale také odčinění 11. září a boje proti terorismu, i když konkrétně s Al Kajdou neměl Saddám Husajn mnoho společného. Byl však mimo jiné pachatelem nejvražednějšího chemického útoku v novodobých dějinách. Ani irácký experiment nedopadl jednoznačně pozitivně. Země se ocitla na léta v chaosu, a demokracie tam navíc přivedla k moci mocichtivého a netolerantního šíitského premiéra Málikího, který dělá vše pro to, aby si znepřátelil sunnitskou menšinu a vrátil do Iráku Al Kajdu. Tu, kvůli které vlastně americká válka proti teroru začala.

Dlouholetá vojenská přítomnost v Afghánistánu i Iráku Američany vyčerpala – finančně, vojensky, ale i emocionálně a morálně. To se projevuje i v těchto dnech, kdy vidíme, jak malou chuť Američané mají vstoupit do další války. Sám Barack Obama byl zvolen vlastně coby jakýsi „anti-Bush“, vybavený do svého vládnutí Nobelovou cenu míru a plánem na stažení armády z Afghánistánu a Iráku, o restartu s Ruskem a Íránem ani nemluvě. Nechuť k syrské operaci, právě s odkazem na poslední dekádu, projevuje i Kongres. Na jeho půdě vznikla pozoruhodná koalice velmi pravicových izolacionistických republikánů a velmi levicových protiválečných demokratů, kteří – každý ze svých důvodů, tvrdí, že není-li bezprostředně ohrožena Amerika, není důvod nasazovat ozbrojené síly – a mají v tom oporu i v názoru velké části americké společnosti.

Paradoxně je to nyní Obama, kdo kongresmany i veřejnost varuje, že Amerika nemůže řešit jen věci, které má až přímo pod nosem – jak se americký prezident snažil dokázat ve svém projevu v noci na středu. V tom se paradoxně přibližuje samotnému Bushovi z doby před jedenácti či dvanácti lety. Pamětníci by si měli vzpomenout, že před více než deseti lety George Bush argumentoval, že po příliš mnoha varováních iráckému režimu už nemůže couvnout, aniž by tím ohrozil americkou důvěryhodnost.

Díky odstupu téměř dvanácti let vidíme, že příliš dalekosáhlé vojensko-strategické kalkulace mají asi tak předvídatelný výsledek jako házení hrací kostkou. V Iráku žádné chemické zbraně nalezeny nebyly, ačkoli Irák pár let před tím prokazatelně patřil k jejich největším držitelům, a místo toho Amerika zabředla do nepříjemné a krvavé okupační anabáze. A nejen to – odstraněním Saddáma Husajna pomohla Amerika hlavně Íránu, který se zbavil svého hlavního regionálního rivala, a místo něj naopak v Bagdádu vybudoval spřátelený šíitský stát. Naopak Amerika vyšla z celé věci oslabena.

Obama i jeho poradci samozřejmě vidí, že i v Sýrii platí princip „něco za něco“. Účinně potrestat syrský režim znamená pomoci Al Kajdě, která má v řadách povstalců stále silnější pozici. Al Kajda si stačila ze Sýrie udělat další hostitelský organismus, který se po svém oslabení této nákaze už nedovede bránit. Obama čelí tedy nebezpečí, že oslabením Asada bude negovat mnohé z toho, co od 11. září 2001 Amerika udělala.

Ve hře je však i dnes ona tak často skloňovaná americká důvěryhodnost – tváří v tvář přátelům i nepřátelům. Obama je kritizován za to, že propásl okamžik, kdy mohl udeřit na Damašek bez rozsáhlého vysvětlování. Místo toho zabředl do jednání s potenciálními spojenci, z něhož vzešel oslabený a bez opory pro případné rázné řešení.

Svým posledním projevem se vrací k možnosti, že Sýrii za 21. srpen, tedy chemický útok u Damašku, přece jen potrestá. Mezi tím však iniciativu převzalo Rusko, které plán na zajištění syrských chemických zbraní, evidentně nerealizovatelný, použije jako zdržovací taktiku – a snad i k velké úlevě amerického prezidenta. Je možné, že Obama, dvanáct let po 11. Září dále oslabil mezinárodní postavení Ameriky – podobně jako Bush, jen nenápadněji, méně krvavě a o dost laciněji. A nebo možná svou váhavostí uchránil Ameriku před dalším fiaskem.