Jan Čáp: Ženské chrápaní, diktafon a volby

V té krabičce od paní řekněme Jonesové ležely totiž dva nepoužité, značkové, bleděmodré – molitano-modelínové, jestli to tak můžu říct, – špunty do uší.

Ano, mužské chrápaní je skutečně problém. I když nejen zahraniční, pochopitelně.

Podle lékařských průzkumů trápí zhruba 25 % mužské populace a po padesátce s ním má problem dokonce třetina lidí. Častokrát těch plnoštíhlých. Hlavně ale postihuje jejich nechtěné posluchače, pročež má zvučné spaní i své společenské následky. Začíná to oddělenými ložnicemi, pokračuje rozvodovým řízením a nakonec se s vámi nikdo nechce na noc párovat ani na lyžařském zájezdu.

Můj kamarád z Vysočiny si kvůli hlasitému spánku nechal dokonce laserem z krku vypálit jazylku – stihl to mimochodem ještě před rozvodem – a přestože sám znám dotyčný problém zprostředkovaně, byl jsem kvůli němu také šikanován a vykázán i z předplacených ložnic. Ale o té dovolené v řeckém hotelu jindy. Ti, kteří vedle hlasitého spánku trpí i syndromem neklidných nohou, to mají mnohem horší.

Důležité je, že zvučné spaní člověka stigmatizuje. Zejména pokud je to muž, protože o ženském chrápání veřejnost většinou mlčí. Ani já nemusím být průkopníkem, třebaže jsem s takovým projevem spaní také nasbíral několik zkušeností. Koneckonců málo citované statistiky uvádějí, že vedle mužů - i jinde - spí nahlas 15 procent žen. Nejsem zrovna skalním zastáncem politické korektnosti, ale je možná správné, že se ženské chrápaní udržuje v tichosti.

Protože, ať už mi to věříte nebo ne, říkám, že argumentovat v takových případech po ránu zvukovou nahrávkou – většina rozhlasových redaktorů totiž disponuje kvalitními diktafony - je práce zcela zbytečná.

Jako důkazní materiál hlasitou spáčku stejně nepřesvědčí. I při nejvstřícnější vůli nedokáže nikdo melodii svého hlasitého spánku identifikovat. Zkuste tedy družku poslat do nějaké spánkové laboratoře a ani s nejlepší technikou se neobtěžujte. Charakterní lidé, vystupující ve veřejnoprávních médiích, dají ostatně vždycky rádi partnerkám za pravdu.

S trochou domácí licence přidám tedy diktafonovou historku jednoho moderátora z rádia soukromého. Předem varuji, že je trochu lechtivá, má ovšem i své hororové prvky.

Tenhle kolega, řekneme Jirka, oceňoval u partnerek při pohlavním styku zejména hlasové projevy spokojenosti – nemluvím teď už pochopitelně o chrápání. Stimulovaly jej natolik, že ho napadlo si ty zvuky nahrát. Jak už jsem říkal, většina rozhlasových redaktorů disponuje kvalitními diktafony a Jirka měl zřejmě v plánu nějakou podobu zvukového deníčku pro harmonické, byť třeba osamělé stáří. Jenomže jeho projekt neměl dlouhé trvání.

Když evidentně přišla chvíle žádoucího zvuku, sáhl Jirka po připraveném diktafonu, aby si zvuky nic netušící partnerky zvěčnil v audiu. Ale co čert nechtěl, v intimním přítmí i takto zkušený rozhlasák zmáčkl místo červeného tlačítka record černé play. A ozvaly se úplně jiné zvuky, než chtěl nahrávat.

Nedokážeme si prý představit, jaký efekt měl na jeho souložnici hlas vedoucího politika přední české demokratické strany, když na ní zezadu rázně promluvil povědomým hlasem. Jirka se ho totiž den předtím vyptával na nějaké zásadní postoje ohledně budoucích vládních koalic…

Koho dotyčná po razantním odchodu z Jirkova improvizovaného studia při parlamentních volbách nakonec vybrala, skutečně nevíme – redaktor už neměl další možnost se jí zeptat, natož jí nahrávat. Ovšem jeho vysvětlování bylo nejspíš ještě zbytečnější než argumentovat nahrávkou ženského chrápaní.

Autor je redaktor týdeníku Instinkt