Jan Čáp: Slovní humor jako tumor

Zkoumám totiž vytrvale symptomy takzvaného českého chování, a pak se svými diagnózami české posluchače někdy obtežuju v rozhlase. Moje poslední nevyžádaná vizita se týká cimrmanovského slovního humoru.

Celý týden po odchodu Ladislava Smoljaka byly totiž na internetu k mání ankety o nejlepší hlášky z jeho scénářů filmových i divadelních. A celý týden jsem z toho byl v rozpacích. Abyste rozuměli, nejde mi o to, jestli jsou lepší slovní hříčky z Marečku podejte mi pero nebo Jáchyme, hoď ho do stroje, ani jsem na webu nehlasoval nebo se těmi souhrny neprokousával. Jsem spíš nesvůj z toho, jak se tímto materiálem skupinově stmelujeme.

Nechci se ovšem za každou cenu rovnou vydělovat, Cimrmana jsem v 80. letech dokola a rád poslouchal z matčiných gramodesek Hospoda na mýtince a Dlouhý široky a krátkozraký. A dodnes se tomu napůl všemu zasměju, řečeno napůl s Adinou Mandlovou. Už na střední škole jsem si ale všiml, že naposlouchané cimrmanovské průpovídky fungují mezi místními rodáky taky jako poznávací znamení mezi veselými kopami, které už na pionýrských táborech dostávaly diplomy za obveselování kolektivu

A jejich chrliči – sleduji je prosím dobré čtvrtstoletí - mi většinou připadají a) v horším případě frustrování, b) v tom lepším pak nepříliš originální. Dodnes se dokážou pro pivo doprovázet výkřikem „Hujer, meteleskublesku“ i několikrát za večer a kdejaký překladatelský zádrhel, na který i ve sjednocené Evropě narazíme, komentují ve společnosti průpovídkou o višních a třešních.

A tenhle takzvaný slovní humor se nestydí brát s sebou i na cesty do zahraničí. V jedné řecké zotavovně na mě podobnou vějičku zkoušela rodina jinak slušných lidí – myslím, že si mezi sebou říkali „hledej, šmudlo“, a hned se kontaktně dívali k našemu stolu, jestli jim jako rozumíme.

Kamarád měl ostatně podobný zážitek v letadle z Kanárských ostrovů. „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat,“ konstatovali před ním spolucestující v nějaké svízelné cestovatelské situaci. A dovedu si představit, že na něj přitom pomrkávali. Sám jsem tohle bohužel slyšel v situacích, kdy fanoušci tohohle humoru – pomlčka – tumoru, přijali hlášku snad za své krédo.

Když si před lety Cimrmana zvolili televizní diváci za největšího Čecha, připadalo mi to jako když si slepí vyberou jednookého. Protože druhý nápis v těch antických Delfách konstatuje, že čeho je moc, toho je příliš. Takže zpátky zas na začátek.

Když se Řekové domnívali, že chrámy v Delfách postavili přímo v pupku tehdejšího světa, k jejich říši a rozhledu to tak nějak patřilo. To samé ostatně ještě koncem 19. století tropili Angličané s Londýnem a svojí sebestřednosti přizpůsobovali i zeměpisné učebnice. Pokud si vlastním barákem vedete nultý poledník a nad vaším impériem slunce nikdy nezapadá, dá se to pochopit. O sebestředný, hrdě nepřenosný a věčně omílaný národní tmel hlášek z Divadla Járy Cimrmana už ale nestojím.

Autor je redaktor týdeníku Instinkt