Jako režisér nemám moc přátel, říká Jan Kačer

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Kačer

„Režiséři moc přátel nemají. Táhne se to tak daleko, že i když už nejste režisér, tak pořád ještě přátele nemáte,“ říká host Osobnosti Plus a Barbory Tachecí, režisér a herec Jan Kačer.

 „Když jste, řekněme, známý režisér a dáváte lidem práci a umožňujete lidem cestu nahoru, tak jste velmi ctěný. A když pak tohle ztratíte, tak jste k ničemu, takže se už za vámi nechodí. A na to si musíte zvyknout, to je součást profese. Je to taková zvláštní samota a úděl a dar za nafoukanost,“ dodává umělec, který musel kvůli nesouhlasu s komunistickým režimem se svou ženou, herečkou Ninou Divíškovou, a se svými dětmi opustit Prahu a odejít takzvaně na oblast, do Ostravy.

Herec a režisér Jan Kačer se narodil 3. října 1936 v Holicích. V roce 1959 dostudoval obor režie na pražské DAMU, poté odešel do Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Zde se vytvořila skupina generačně spřízněných herců a dramatických umělců, která později založila Činoherní klub v Praze. Zde Kačer působil také jako režisér (1965–1974) a herec (v ostravském Státním divadle 1976–1986). Od roku 1976 do 1981 působil souběžně v pražském Divadle E. F. Buriana a mezi léty 1986 až 1990 byl členem Divadla na Vinohradech. Byl aktivní i politicky. Ve volbách roku 1990 zasedl do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Praha) za Občanské fórum. V roce 2016 obdržel Medaili za zásluhy I. stupně. Je manželem herečky Niny Divíškové.

Musíme zaplatit stářím

Odchod z profesního života znamenal pro Jana Kačera předěl, se kterým se velmi poctivě vypořádal. „Do jisté míry si nechci stěžovat na nic. Jsem člověk, který je s plnou vděčností a účastí spokojený s tím, že byl jeho život dobrý, že byl jako člověk urostlý a všechno mohl. Ale potom si je vědom, že za to musí zaplatit tím, že už to jednou nebude. Že bude stáří, budou ho bolet nohy a nic nepůjde,“ vysvětluje a dodává:

„Na stáří proto nenaříkám. Kdyby nebylo té nešťastné okolnosti, že musíte umřít, bylo by stáří docela příjemné. Nemusíte nic, nemáte před sebou ctižádostivou linku, nemusíte zdravit nikoho, koho nechcete, nemusíte usilovat o nedosažitelné, máte spoustu času, můžete dohánět, co jste zanedbali, můžete si číst, nebo zjistíte, že máte třeba nějaký talent, který jste zanedbali. Strašně rád jsem například kreslil a teď vidím, že docela dobře.“

V divadle jsem vždy viděl možnost barevnějšího světa a větší fantazie.
Jan Kačer

Nahoru a dolů

„Jsem typ člověka, který padne vždy velmi hluboko, a potom velmi vysoko vyletím. To je asi moje výhoda. Jsem velmi pesimistický. A zklamání umělce samotného nad sebou během práce mám téměř pořád. Pořád si myslím, že toho mám nechat, že jsem málo vzdělaný,“ hodnotí se Jan Kačer, který je v pokoře ke svému povolání kritický i k ostatním:

„Herci, kteří se rozhodnou, že chtějí být režiséři, vlastně většinou režírují špatně, protože nevědí, že to první musí odedřít dřív, než přijdou před herce. Aby potom mohli říct: Teď si, Františku sedneš vpravo nebo vlevo…to už je v této profesi jen legrace.“

Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s jejím hostem.

Spustit audio
autoři: Barbora Tachecí , kte

Odebírat podcast

Související