Jako malí

Tak v to pořád věřím, ale - pravda - čím dál méně...

To, co v posledních dnech - nevím, jakým tajným kanálem - prosáklo z nejvyšších vnitráckých a policejních míst na veřejnost, má vlastně jen jedinou neznámou položku. Tou není otázka, kdo to ven na veřejnost dostal. Jedinou záhadou je, proč to trvalo skoro týden, když průměrný čas vyzrazení nějakého státního tajemství, prozrazení agenta či prosáknutí tajné zprávy se dá počítat spíše na minuty...

Řeč je stejnoměrně jak o hádce policejních špiček, při níž málem došlo k brachiálnímu násilí (česky - málem se tam zfackovali), tak i o přinejmenším nestandardních postupech při obsazování vysokých policejních funkcí prostřednictvím kaskadérských žebříčkových dvojskoků, spojených s čím dál oblíbenější disciplínou obsazování těch postů na základě výběrových řízení, jichž se účastní toliko jediný uchazeč...

Nejnověji vyšlo najevo, že bývalý šéf dopravní policie Zdeněk Bambas dostal "naděleny" za jeden den čtyři jakési (více méně banální) důtky, přičemž vzdělaná veřejnost dnes už ví, že na střemhlavé vyražení policisty z vysoké funkce stačí důtky pouze dvě.

O zvláštní funkci důtek v životě policejních důstojníků se přitom veřejnost dozvěděla v souvislosti s nejoblíbenějším policejním fackovacím panákem současnosti, kterým je šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice. Ten se měl - abych tu ostudu, která prošla médii, pro velký úspěch ještě jednou zopakoval - 21.srpna pohádat na poradě o reformě policie s kdekým, hlavně pak se šéfem Národní protidrogové centrály Jiřím Komorousem. Hádka měla přitom obvyklý pavlačový průběh. Nejprve se náměstek policejního prezidenta Jiří Houba zmínil ve své zprávě o činnosti policie také o rok staré kauze tzv. Kubiceho zprávy. Pan Kubice kontroval tím, že náměstka Houbu upozornil, jak je na rétorické obraty, využívající tehdejší dobový slovník ex-premiéra Paroubka, citlivý. K tomu si přisadil pan Komorous v tom smyslu, že mu Kubiceho zpráva připomíná prý praktiky padesátých let. Na to pan Kubice reagoval přímou narážkou na předlistopadovou minulost pana Komorouse přípodotkem o tom, že pan Komorous má asi na mysli estébácké praktiky, na které si vzpomíná z mládí. Inu, a pak už málem došlo, a vlastně se ani nelze čemu divit, na ty facky...

V dobách, kdy by se policie, potažmo ministerstvo vnitra, mělo doopravdy snažit nějakým způsobem budovat (když ne rovnou vylepšovat) obraz policie na veřejnosti, přicházejí tyto jak zdrcující, tak zesměšňující informace. A opět, podobně jako před rokem, je stejně směšné jako zdrcující, že se to probírá pěkně veřejně.

Jako by se pomalinku začínala (jak policistům, tak i politikům) nevyplácet jejich spolupráce se spřátelenými novináři. Ti sice mohou v některých okamžicích tak trochu "posloužit" jako zprostředkovatelé sdělení pocházejících z oněch proslulých "důvěryhodných" zdrojů, jenže v případech, jež mají sloužit k vyřizování účtů mezi jednotlivými aktéry prostřednictvím médií, je to celé pro policii (popřípadě pro kohokoli dalšího z politiky či státní správy) hrubě kontraproduktivní.

Policie má nyní, když ne z ostudy rovnou kabát, tak nejméně ze směšnosti zdrclé sako.

Okrskáře jsem neviděl tak dvacet let, na silnicích ani (uniformovaná) noha, v médiích o policii samé strašnosměšné zkazky. Ale věřím dál...

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .