Jako kluk jsem vymýšlel, jak se zachránit před válkou, kdyby znovu přišla, říká Arnošt Goldflam

„Mám takovou nešťastnou povahu, že neumím být šťastný. Převzal jsem dokonce životní motto z knihy maďarského židovského autora a to zní: Jen hlavu dolů a nikdy neztrácejme naši beznaděj,“ dodává.

Posedlost holokaustem

Herec, dramatik, režisér, pedagog a spisovatel Arnošt Goldflam se narodil 22. září 1946 v Brně, v židovské rodině. Po absolutoriu Střední všeobecně vzdělávací školy začal studovat medicínu, po dvou semestrech odešel. Pracoval postupně jako slévač, jádrař a v Královopolské jako rozpočtář. Během studia herectví na brněnské JAMU získal drobné divadelní role, později působil v brněnských divadlech Večerní Brno a Divadlo X a v Divadle na provázku. V letech 1978 až 1993 působil v divadle HaDivadlo. V 80. letech začal být obsazován do menších filmových a televizních rolí. Největší ohlas měly role Arnošta ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag a Lustiga ve snímku Lotrando a Zubejda. V současnosti se věnuje divadelní režii, psaní dětské literatury, jako profesor pro obor Dramatická umění působí na JAMU a DAMU. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dospělou dceru. Jeho nynější manželkou je výtvarnice a scénografka Petra Goldflamová-Štětinová, se kterou má syna a dceru.

I když poválečné dítě, tíhu událostí druhé světové války si dramatik, který vyrůstal v brněnské židovské rodině, nese v sobě. „Holokaust zcela jistě ovlivnil můj život. Je to taková má posedlost. Už od dětství jsem četl knihy o koncentrácích. Vymýšlel jsem, jak se zachránit, kdyby zase přišla válka, protože se o tom doma hodně mluvilo. Napsal jsem o holokaustu už několik her a knih. Loni jsem napsal právě také hru o klukovi, který tu záchranu vymýšlí, ale velmi dětským způsobem.“

Jsem takový nešťastný skeptik, ne nespokojený.Arnošt Goldflam

Tatínek není k zahození

V šedesáti letech se Arnošt Goldflam stal naposledy otcem. „Je to jedna z mých úzkostí, že bych rád vydržel co nejdéle a byl tu pro své děti a mohl se o ně starat. Jeden kamarád mně řekl: Ty, kdybych ti dal papír, že ti zajišťuju, že budeš žít v dobré psychické a fyzické kondici do osmdesáti pěti let, a pak umřeš, podepsal bys to? A já jsem mu na to řekl: Okamžitě,“ vysvětluje své obavy autor dětské literatury a v této souvislosti dodává:

„Měl jsem strach, že děti přišly pozdě. Má paní si je ale přála a člověk nemůže mít podmínky. Navíc, když se narodil můj syn, to mně bylo padesát čtyři let, a potom dceruška, začal jsem dost pozdě psát knihy pro děti. Co kdybych natáhl bačkory, musím jim něco zanechat, říkal jsem si. Napsal jsem první knížku, Tatínek není k zahození, a když se narodila dcerka, napsal jsem další. Od té doby jsem už pro děti napsal deset knih.“

Knihovnička za záchodem

„Můj tata byl přísnej. Pravý opak mně a možná, že to, jaký jsem dnes, je důsledek jeho přehnané přísnosti. Bohužel, až ve vyšším věku, když zemřel, jsem si uvědomil banální věc, že všechno myslel dobře, ale ne vždy dobře to dělal. Možná také chtěl, abych si v životě věděl vždycky rady,“ vzpomíná Arnošt Goldflam.

„Tlačil nejen na to, abych se dobře učil, ale také na to, abych se nezabýval blbostmi, což pro něj byla třeba četba knih. Takže já jsem mnohdy četl tajně. Za záchodem jsem měl například schovanou příruční knihovničku. Někdy u záchodu vartoval, proto jsem měl nejraději brožované knihy nebo rodokapyy, které jsem si omotal do ponožky kolem nohy, nebo je dal za teplákovou bundu.“