Jaké zájmy hájí vláda na summitu?

Zda se jednotlivé země ale dohodnou, jak k nim konkrétně dospět, je spíš nepravděpodobné.

Svůj podíl na tom bude mít i ČR: pokud jde o obnovitelné zdroje, prosazuje například - kromě Francie, pro kterou je toto téma tradiční -, aby se do nich započítávala vedle vody, větru, slunce, nebo biomasy i jaderná energie. Po bok se Čechům v tomto ohledu postavili také Slováci. Už loni se Praha s Bratislavou předháněly v nabídkách na to, že upořádají jaderné fórum, které by diskusi o tomto druhu energie uvnitř EU zaktualizovalo. Zda budou mít větší úspěch letos, není pravděpodobné: o rehabilitaci jaderné energie coby "čistého" zdroje se v EU evidentně neuvažuje. Podle většiny českých politiků ovšem nemůže ČR, i kdyby se sebevíc snažila, kvůli své zeměpisné poloze údajně pokrýt z alternativních zdrojů víc než 8 až 9 procent energie, kterou spotřebuje. S oněmi 20 procenty, ke kterým chce unie zavázat své členy, si nicméně hlavu lámat moc nemusí: zatím se totiž Evropa shodla na tom, že půjde o cíl dobrovolný.

Opačně tomu má být ovšem při závazku snížení emisí oxidu uhličitého o pětinu. Tady mají být podniknuty zcela konkrétní kroky proti hlavním znečišťovatelům ovzduší, aby se cíl do roku 2020 dodržel: už za pět let by si například evropské elektrárny- a tedy také ČEZ- musely povolenky na vypouštění emisí kupovat v aukcích. Doposud je dostávají zadarmo a naopak obchodují s tím, co jim zbude.

Česká vláda už spustila obranný pokřik: prý hrozí, že ze země odejdou podniky těžkého průmyslu, lidé přijdou o práci a Čez bude muset zase zdražit elektřinu. Politici se tedy v Bruselu ujali národních zájmů a hodlají tam bojovat za to, aby se prodej "emisenek" pokud možno odsunul. Předem ovšem přiznávali, že to nejspíš bude boj marný.

Realita, skrývající se pod touto slovní mlhou, je totiž celkem prostá: plánovaná redukce emisí CO2 by totiž v případě ČR rozhodně neměla být žádnou katastrofou, protože se jako výchozí hranice počítá rok 1990. Tenkrát tady ještě komunistické průmyslové kolosy špinily ovzduší natolik, že lidé na severu Čech brali k platu běžně tzv. "pohřebné". Zhroucením reálsocialistických podniků, jejichž vybavení často patřilo spíš do muzea industriální revoluce než do sklonku 20. století, se kvalita ovzduší zlepšila automaticky. Oproti západní Evropě má tudíž Česko výchozí práh podstatně výhodnější.

Ve skutečnosti tedy čeští politici v Bruselu spíš lobují za zájmy ČEZu než národa. Ten totiž musel doposud skousnout každoroční zvyšování cen elektřiny tak jako tak. Lidem je vcelku jedno, jestli ČEZ nebude mít napříště kvůli extra výdajům na emisní povolenky například peníze na další expanzi do zahraničí: to jenom akcionáři- a mezi nimi na prvním místě stát- přijdou o tučné dividendy. A i kdyby šlo určité zdražení elektřiny na vrub placených emisenek, platby by měly elektrárny nutit k modernizaci, aby emisí bylo co nejmíň. Z čehož bude mít užitek celá veřejnost, protože dýcháme všichni.

Další velký podnik, pro který čeští politici ve skutečnosti právě v Bruselu lobují, je Škodovka a na ni navázané subdodavatelské podniky. Auto, které jde pod touto značkou momentálně ve světě nejvíc na odbyt, je relativně velká Octavia. Snižovat emise se u ní bude dařit asi komplikovaněji než třeba u malého Fiata. Bude to každopádně dražší. Tady nacházejí mnozí čeští politici společnou řeč s některými německými kolegy, kteří rovněž vidí snahy o snížení emisí především jako boj různých lobby evropských automobilek. Na tom nejspíš něco bude. Snižovat význam společné snahy o čistší vzduch by to ale nemělo.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .