Jak se zachová Sýrie

Málokomu přicházejí potíže blízkovýchodní politiky Spojených států tak vhod, jako Sýrii. Tlak, pod kterým se režim prezidenta Bashara Asada ocitl po pádu sousedního iráckého režimu, byl zejména v prvních týdnech enormní. Damašek přišel ze dne na den o zdroj příjmů, plynoucích z velmi výhodného obchodu s ropou se Saddámovským Irákem. Těsně po válce se dokonce objevily spekulace o tom, že Sýrie by se mohla stát dalším terčem amerického tažení proti zbraním hromadného ničení a světovému terorismu.

Spekulace, zřejmě patřící do říše těch odvážnějších, se však v řadě bodů opíraly o reálný základ. Sýrie čelí obviněním, že v době války poskytovala Iráku materiální pomoc. Prostupnou hranici mezi oběma státy využívali a zřejmě stále využívají představitelé svrženého iráckého režimu, zahraniční bojovníci, kteří na území Iráku páchají atentáty, sabotážní akce a útočí proti koaličním jednotkám. Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda se tak i nyní děje s plným vědomím syrské vlády.

Faktem zůstává, že mezi arabskými státy byla právě Sýrie nejhlasitějším odpůrcem války v Iráku. Po jejím skončení jí nezbylo než předválečnou politiku korigovat. Nejmenším problémem bylo na čas opustit ostrou protiamerickou rétoriku, hůře už se hledala gesta, která by mohla alespoň částečně vyspravit nepěkný obraz země, vojensky spolupracující s Irákem, či podporující palestinské militantní organizace.

Deklarované uzavření hranice s Irákem a uzavření sídel palestinských radikálních organizací na syrském území byly opravdu jen gesty a navíc pouze polovičatými. O syrsko-iráckém pomezí nelze rozhodně říci, že by představovalo neprostupnou zónu. Podobně uzavření úřadoven palestinských radikálů není totéž, jako přerušení veškeré spolupráce a vyhoštění těchto organizací ze země, jak požadují Spojené státy.

Sýrii se ale v každém případě podařilo získat drahocenný čas, a to v situaci, kdy jí nevyšla riskantní sázka na průběh a výsledek války v Iráku a kdy se režim mohl cítit bytostně ohrožen dlouhodobými cíli blízkovýchodní politiky Spojených států i vývojem prvních poválečných týdnů. Další čas Sýrie získává momentální nejistotou, panující kolem blízkovýchodního mírového procesu i rámce, ve kterém bude probíhat další obnova Iráku.

Pro vládu prezidenta Asada by ale bylo chybou spoléhat se na problémy druhých. A to ze dvou důvodů. Blízký východ je v každém případě jiný, než byl před Spojenými státy vedenou invazí do Iráku a Spojenými státy prosazenou takzvanou "cestovní mapou", zatím poslední z blízkovýchodních mírových iniciativ. Sýrie se nemůže mechanicky vrátit na pozice, které zastávala ještě před 4 či 5 měsíci. Bude muset najít takovou zahraniční politiku, která bude změny v regionu odrážet.

Další a ještě podstatně náročnější výzvu představuje pro Sýrii nutnost ekonomických a s nimi ruku v ruce jdoucích politických reforem. Prezident Bašár Asad o nich při nástupu k moci před 3 lety hodně hovořil, ale k žádné podstatné změně nenašel odvahu. Dříve, spíše než později, bude ale muset zvolit mezi tím, čemu dá přednost. Zda koexistenci s mocenskými strukturami, které zdědil po svém otci, nebo volání mladších generací po reformách. Strategická rozhodnutí donekonečna odkládat nelze.