Jak se Nepál zrodil

Většina turistů spěchá, aby v jednom dlouhém dni stihla všechny čtyři památky UNESCO v samotném Káthmándú, a to buddhistické stúpy Bódhnáth a Svajambhúnáth, hinduistický chrám Pašupatináth a náměstí Durbar s královským palácem. Další den se vypraví do Pátanu a Bhaktapuru, kde jsou rovněž Unescem chráněná náměstí Durbar. Většina návštěvníků neví o spletité historii Nepálu téměř nic a zůstane jim proto řada hlubších souvislostí skryta. Málokdo z těch, kteří vystoupí po strmých schodech ke stúpě Svajambhú na západním okraji Káthmándú a shlíží na moře domů pod sebou, si uvědomí, že celé udolí kdysi vyplňovaly jezerní vody a kopec byl ostrovem.

První lidé, kteří přišli do této oblasti, našli velkou kotlinu uprostřed hor s mimořádně úrodnou půdou tvořenou sedimenty jezerního dna, která se proměnila v rýžoviště zásobující nově založená města. Kam až sahá historie těchto sídel, není přesně známo, jelikož rané dějiny Nepálu jsou opředeny legendami. První dynastií, po níž nám zůstaly písemné doklady (nápisy), jsou až Ličchaviové, kteří přišli pravděpodobně ze severní Indie. Právě tato dynastie vládnoucí od 1. až 2. století n. l. do roku 877 položila základy nepálské kultury a sociální a náboženské struktury společnosti tím, že z Indie přinesla sanskrtskou vzdělanost.

Svajambhúnáth|foto: Anna Sehnalová

Dřívější klanově uspořádanou společnost postupně nahradila společnost kastovní a začalo docházet k posilování hinduismu. Rozšířilo se indické písmo dévanágarí, jímž se píše dodnes. O tom, co se na území Nepálu dělo v období 250 let po pádu Ličchaviů, máme velmi málo věrohodných informací. Víme jen to, že vládla hinduistická dynastie Thákurů, která byla slabá, a období její vlády provázel chaos.

V 2. polovině 12. století už máme v káthmándské kotlině doložená tři samostatná království: Pátan, Bhaktapur a Káthmándú. Údolí obývalo etnikum tibeto-barmských Névárců, které je zde dodnes většinové. Situace, kdy na velmi malém prostoru existovala vedle sebe tři samostatná království vzdálená pouhých pár kilometrů, je charakteristická i pro následující období vlády dynastie Mallů, vládnoucí až do roku 1768. Pouze velmi schopní panovníci této dynastie vládli celému údolí a oblastem, které ho bezprostředně ho obklopují. Po většinu uplynulého tisíciletí spolu ale tato tři městská minikrálovství soupeřila, a to jak vojensky, tak i kulturně. Právě tomuto soupeření vděčíme za to, že v každém z těchto měst můžeme obdivovat náměstí Durbar, což znamená doslova „palác“, tedy sídlo vládce, který náměstí vždy vévodí.

Jednotlivá města se snažila dát najevo svoji moc jednak honosným palácem, jednak výstavbou chrámů: čím větší, vyšší a zdobnější, tím lepší. Díky politickému soupeření lokálních vládců a neschopnosti vládnoucích dynastií efektivně kontrolovat svá území tedy vznikaly pompézní stavby, dnes zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. Důležitou roli ale hrálo samozřejmě i bohatství těchto měst pocházející z úrodné půdy údolí a hlavně ze stezky dálkového karavanního obchodu mezi Indií a Tibetem. Obchodníci směřující z Indie do Tibetu museli překonat vlhké nepálské teraje zamořené malárií v zimě a naopak horské průsmyky Himálaje byly průchozí až pozdě z jara, kdy roztál sníh. Obchodníci tak trávili čas před cestou do Tibetu právě v údolí Káthmándú, což samozřejmě přinášelo značné zisky.

Tuto situaci radikálně změnil rok 1768 a Prithví Nárájan Šáh, vládce malého knížectví Górkha v horách asi 70 kilometrů západně od Káthmándú. Ten postupně dobyl nejen údolí Káthmándú, ale do roku 1775 i území, které přibližně odpovídá dnešním hranicím Nepálu a sjednotil tak desítky různých států a státečků. Dobyvatelé se označovali Gurkhové a svůj stát Gurkhské království. Patřili k etnických indoevropským Nepálcům, takzvaným Párvatíům. Při své expanzi se logicky střetli s Brity, kteří byli překvapeni jejich neuvěřitelnou houževnatostí a vytrvalostí v boji. A tak po několika střetech Britové raději od záměru připojit Nepál ke svým indickým državám upustili a začali Gurkhy verbovat do své armády, tato praxe pokračuje dodnes. Gurkhové tak bojovali v obou světových válkách, v současnosti jsou nasazeni v Iráku a Afghánistánu. A po vzniku Indické republiky začali sloužit i v indické armádě.

Górkha, palác Šáhů|foto: Anna Sehnalová

Dynastie založená Prithvím Nárájanem Šáhem vládla až do roku 2008. Avšak více než sto let, v letech 1846–1850, pouze nominálně. Skutečnou moc si v tomto období uzurpovali Ránové, dědiční premiéři – nejprve z rodiny Kunvár a poté z rodu Šamšér. V období jejich vlády se jim podařilo zbavit krále veškeré moci a král se stal pouhou loutkou, měl dokonce zakázáno opustit Káthmandú a nakonec i vlastní palác a několik panovníků záhadně zemřelo na prahu dospělosti.

Jednalo se o extrémně konzervativní a autoritativní režim, který Nepál naprosto izoloval od vnějšího světa a zakonzervoval v zemi středověk. Tento režim vyhovoval zájmům Britů, a tak po vzniku nezávislé Indie začal ztrácet půdu pod nohama. V roce 1951 se tyranii Ránů konečně podařilo svrhnout králi Tribhuvanovi s podporou nově vzniklé Indie a pokrokových Nepálců. Výsledek jejich vlády byl otřesný. V zemi byly 2 nemocnice, 20 lékařů, několik škol a gramotnost dosahovala necelých čtyř procent. Nepál tak v roce 1950 vykročil ze středověku rovnou do moderní doby. O tom, jak tento přerod zvládl, či spíše nezvládl, zase v další části.

Seriál Nepál, pozoruhodná země pod Himálajem vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.