Jak se do EU nedostat, i když v ní (formálně) jsme...

Co na tom, že premiér Vladimír Špidla stojí na pomyslném vrcholu světa po boku amerického prezidenta. Co na tom, že prezidenta Václava Klause přijímá francouzská hlava státu. Mezinárodní výkon republiky není možné posuzovat jen podle jejích hvězdných okamžiků, ale podle trvalé, dlouhodobé polohy či situace. Ta není v různých oblastech moc dobrá...

Velvyslanec České republiky při Evropské unii Pavel Telička nejnověji, zřejmě už jako jeden z posledních výkřiků ve stavu tísně, vyjádřil hluboké znepokojení nad stavem plnění domácích závazků vůči unii. Jde stručně řečeno o to, že sice za necelý rok se Česká republika formálně stane členem Evropské unie, ale může se přihodit, že jí z toho nepoplynou žádné výhody, včetně nuly peněz. A tak podle Teličky zbývají tři měsíce na to, aby se stát, (čti - jeho příslušné orgány a instituce, především ty zákonodárné), sebral a pokusil se napravit, co se ještě napravit dá.

Evropská unie opakovaně upozorňuje na fakt, že České republice chybí zákon o veřejných zakázkách, který by odpovídal evropským požadavkům. Okolnost, že současný stav přeje českým korupčním praktikám je sice jedna věc, avšak bez příslušného zákona, vyhovujícího evropským institucím, se může snadno přihodit, že republika nedostane ani euro z předpokládaných unijních příspěvků. A mimochodem, Evropa, a jistě i řada místních lidí, požadují také, aby byla zajištěna nezávislost státního finančního dohledu. To je další z takzvaných "evropských" podmínek pro poskytnutí "evropských" financí.

Nedostatky v domácích potravinářských normách mohou, jestli se rychle nenapraví, způsobit potíže ve vývozu některých potravin. Fakt, že dosud nemáme zákon o uznávání profesních kvalifikací, může způsobit, že lidé nebudou moct pracovat v zemích, které by o jejich práci už napřesrok stály. V Británii, v Nizozemsku, v Dánsku, v Irsku či ve Švédsku.

Pak už to slyším, se může strhnout licoměrný pokřik některých euroodtažitců v tom smyslu, že tohle všechno říkali, že před tímhle vším varovali, že Evropa je tohle a Evropa je tamto.

Přitom nejde o nic jiného, než o to, že takový ten domácí, skoro neregistrovaný, malý český šlendrián, lenost a nepružnost jsou všechno věci, se kterými se prostě ve světě, ani v Evropě, neprosadíme.

Jistě, najdou se různé, vskutku bizarní evropské normy a předpisy. Ty však nemohou být základem životního či politického postoje, který se pak ve výrocích politiků vylije do jediné věty o tom, že Česká republika se v Evropské unii může rozpustit jako kostka cukru v kávě.

Spíše je možné se obávat, že takový zákon o veřejných zakázkách a s jeho fungováním propojený i finanční dohled, jemuž dodnes v Česku chybí na politických tlacích nezávislý zastřešovaný orgán, dokonale nevyhovují různým součástem místní politické skvadry. Neb ta je právě na vlastní angažovanosti v přidělování veřejných zakázek a na tom, že jim nikdo nekouká na prsty, přímo existenčně závislá. Z hlediska této části domácí politické scény je tedy strategicky výhodné oddalovat přijetí evropsky vyladěných zákonů a poté si stěžovat na nevýhodnost členství v Evropské unii.

Podobně je to s normami pro zpracování potravin. O tom, že existují nějaké evropské předpisy, že je třeba na ně přistoupit, že bude zapotřebí se jim přizpůsobit, včetně investic, o tom všem se neví od chvíle evropského referenda, nýbrž pěknou řádku let. Řada podniků i podnikatelů se s tím dokázala vyrovnat, ale například zhruba třetina mlékáren nikoli. Těm hrozí, nesplní-li podmínky, potíže. Včetně případného krachu. Nicméně i v budoucnosti by mohly zásobovat domácí trh, když už ne ten evropský. Vzhledem k tomu však, že z domácího trhu vedou rozličné cesty na trh evropský, mohou takoví podnikatelé jistou, leč nikoli neuskutečnitelnou oklikou, působit potíže celému, jinak evropské normy plnícímu odvětví.

Inu, Evropa je dobrá věc, ale jestli do ní nechceme, je to spojeným úsilím i neúsilím našich politiků snadno uskutečnitelné.