Jak se bránit vlnám tsunami?

Skeptici dokonce tvrdí, že skutečná čísla se ani nepodaří stanovit, protože katastrofa zasáhla například domorodé kmeny na neznámých ostrovech. Je možné, že celé komunity prostě smetla ze zemského povrchu. Podobně těžké bude určit rozsah škod a tomu přizpůsobit (a takříkajíc dávkovat) humanitární dodávky. Zdá se ale, že daleko největším problémem bude otázka, jak dopravit pomoc do odlehlých oblastí. Postižené země jsou vesměs chudé a logistika tam příliš nefunguje, nebo byla zničena.

Experti poukazují na několik věcí. Tvrdí například, že přítomnost velkého množství zahraničních turistů byla pro dané země jakýmsi štěstím v neštěstí. Díky nim se totiž věnují katastrofě média od rána do večera. Událost je na druhé straně neštěstím v neštěstí pro takový Súdán, kde umírají desetitisíce lidí, ale jejich osud přestal světová média zajímat. Pokud byl Súdán ještě před týdnem označován za největší humanitární krizi na světě, od neděle to není pravda.

Je všeobecně známé, že účinnost a míra humanitární pomoci se přímo odvíjí od mediální pozornosti, jíž se danému místu dostane. Stalo se totiž mnoho neštěstí, na které si dnes ani nevzpomeneme, protože jsme se o nich nedozvěděli nic, nebo jsme dostali pouze kusé informace. Dokonce i co se týče počtu obětí, nynější katastrofa asi nezíská smutný primát. Horší důsledky měl cyklón v Bangladéši v roce 1970 (tehdy to bylo přibližně půl milionu obětí), nebo zemětřesení v Číně o šest let později (tam se přesné počty nikdo nedozvěděl, ale předpokládá se, že mrtvých bylo ještě více než půl milionu). Nyní je ale postižena obrovská oblast s mnoha zeměmi, takže pozornost světa bude podstatně větší.

Kromě samotné pomoci postiženým se ale řeší ještě jiná otázka, nesmírně důležitá pro budoucnost. Jak vytvořit účinný systém proti podobným pohromám. Ukázalo se, že země okolo Indického oceánu nic takového nemají - částečně proto, že vlny tsunami se tam vyskytují méně než v jiných mořích, a částečně proto, že nebezpečí podcenily. Například Indie spoléhala na to, že seismicky citlivé oblasti leží dostatečně daleko, takže informace o nebezpečí se budou šířit rychleji než nebezpečná vlna. Thajsko se do podobného systému sice zapojilo, ale nikoliv na západním pobřeží, jež bylo nyní zasaženo.

Odborníci podotýkají, že v oblasti není žádná bohatá země, jež by budování varovného systému zabezpečila. Kdyby tam ležely Spojené státy, Británie nebo Japonsko, všechno by dávno fungovalo. Země v pacifické oblasti mají například podobný systém už od neštěstí v roce 1946, kdy zasáhla vlna tsunami Havajské ostrovy. Dá se předpokládat, že budování čehosi podobného bude okolo Indického oceánu dílem krátké doby, a to díky turistickému ruchu.

Další otázkou je, jak nebezpečí monitorovat. Experti tvrdí, že nestačí detokovat pouze seismickou aktivitu. Zemětřesení totiž nemusí být jedinou příčinou nebezpečného vlnobití. Daleko častěji je to podmořský sesuv půdy. A co je důležité, pobřežní oblasti potřebují účinné varovné systémy, od satelitních či rádiových přijímačů, až po sirény. A hlavně, musí se vypracovat přesné evakuační plány. Rychlost a organizovanost evakuace je totiž rozhodující.

Za poznámku stojí i to, že jednotlivé země v oblasti mezi sebou příliš nekomunikují, panují mezi nimi různá napětí a slovo spolupráce není v jejich politických slovnících. Přesně to se musí změnit, protože neštěstí, podobné tomu nynějšímu, odhalí v celé nahotě skutečný stav.

Jakou pomoc tedy postižené země potřebují? V první řadě bezprostřední, v podobě léků, potravin, stanů a každodenních věcí. V druhé řadě peníze v podobě přímých dotací a investic. A v třetí řadě politickou změnu v podobě nové spolupráce. Postupně se pořadí otočí a když budou urgentní potřeby pokryty, stane se změna politického klimatu naprosto podstatnou. Je otázka, do jaké míry si to domácí představitelé uvědomují.