Jak reagovali komunisté na udělení Nobelovy ceny Heyrovskému a Seifertovi?
I když podzimy let 1959 a 1984 dělí čtvrt století, je mezi nimi jeden svorník: na přelomu září a října přišla do Československa zpráva o udělení Nobelovy ceny. V prvním případě Jaroslavu Heyrovskému, ve druhém Jaroslavu Seifertovi.
Ať to bylo za Novotného, nebo za Husáka, měl komunistický režim s Nobelovou cenou problém. Asi nejlépe by se oficiální reakce na toto mimořádné ocenění dala označit jako velmi chladná zdvořilost.
U chemika Jaroslava Heyrovského, jinak geniálního vědce, hrála roli skutečnost, že se politicky neangažoval. Jeho zaujetí pro vědeckou práci vedlo až tak daleko, že jeho válečné výzkumy v laboratořích chemického ústavu vnímali někteří kolegové jako kolaboraci s nacisty.
A básník Jaroslav Seifert? V roce 1929 ho vyloučili z komunistické strany kvůli nesouhlasu s Gottwaldovým vedením a v roce 1977 byl mezi prvními signatáři Charty 77.
Není příliš daleko od pravdy konstatování, že Heyrovský i Seifert byli vlastně pro vládnoucí pražský režim „potížisté“. Jenže v obou případech se Nobelova cena nakonec komunistům hodila.
Až na sedmou stránku
Na Heyrovském režim demonstroval úspěchy socialistické vědy – přestože se jeho objev polarografie, způsobu získávání informací o druhu a množství látek v roztocích, stal už v první polovině 20. let a ve 30. letech už byl mezi vědci známý a poměrně rozšířený.
Čtěte také
Když ale jel Heyrovský v prosinci 1959 do Stockholmu pro ocenění (bez dětí, samozřejmě, ty zůstaly doma – jako rukojmí), Rudé právo psalo o mocné podpoře, jakou měla polarografie u Československé akademie věd. Jaksi taktně bylo zamlčeno, že akademie byla zřízena roku 1952, tedy 30 let po Heyrovského objevu.
A u Jaroslava Seiferta? Tam komunistický režim do omrzení připomínal jeho levicovou tvorbu a jeho poezii prezentoval jako mírovou. Že Seifertovi šlo vždy především o možnost svobodného vyjadřování, o tom samozřejmě nepadlo ani slovo.
Rudé právo odbylo první informaci o úspěchu českého básníka desetiřádkovou zprávou na sedmé (!) straně v rubrice zahraničního zpravodajství – mezi články s titulky Bavorský kabinet hájí esesáky, Tisíce lidí v Itálii na dlažbu nebo Washington stupňuje vydírání.
Až později se začaly tisknout oficiální gratulace, připomínat básníkova tvorba a jeho život.
Smlčí-li pravdu spisovatel…
Podobně skoupý je i rozhlasový archiv. Hlas Jaroslava Heyrovského se dochoval jen v krátkém záznamu, poslechnout si můžete i reportážní sestřih z udílení Nobelovy ceny za přítomnosti krále Gustava VI. Adolfa. Dozvědět se o životě Jaroslava Heyrovského víc můžeme ze vzpomínek jeho současníků a vyprávění jeho dětí.
Čtěte také
Také v případě Jaroslava Seiferta vysílal rozhlas daleko víc pořadů „o něm“ než „s ním“. Hodnotný je záznam jeho projevu na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v dubnu 1956.
Na Pražském hradě tehdy seděl „spisovatel“ Antonín Zápotocký, který se sjezdu také účastnil – a Seifert se nebál veřejně zastat vězněných spisovatelů (a že jich tehdy bylo).
„Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže!“ Projev zakončil požadavkem, aby umlčení spisovatelé byli vyzváni ke spolupráci a aby přítomní mysleli na osud svých uvězněných kolegů.
K mimořádně zajímavým snímkům z rozhlasového archivu (v tomto případě archivu Rádia Svobodná Evropa) patří asi desetiminutový rozhovor s překladatelkou Helenou Friedlovou ze Švédska. Ta v roce 1982 spolupracovala na švédském překladu a vydání Morového sloupu – jediné Seifertovy básnické sbírky, která byla ve Švédsku k dispozici ve chvíli, kdy se tam rozhodovalo o udělení Nobelovy ceny.
Helena Friedlová prozradila Svobodné Evropě zajímavé zákulisní informace o průběhu hlasování o udělení Nobelovy ceny a velmi podrobně také hovořila o mimořádném zájmu, který ve Švédsku vzbudilo Seifertovo jméno poté, co bylo ohlášeno jeho ocenění. To se posluchači Československého rozhlasu dozvědět nemohli.
Seifert na Hlasu Ameriky
Záznam z archivu Rádia Svobodná Evropa nebude ale jedinou raritou, kterou většina posluchačů buď vůbec nikdy neslyšela, nebo už na tuhle zajímavost dávno zapomněla.
Doslova mráz mi přebíhal po zádech, když jsem v archivu Českého rozhlasu narazil na hrubý, nesestříhaný materiál z pozůstalosti Oty Nutze, ve kterém bývalý redaktor Hlasu Ameriky Jolyon Negele vzpomínal na to, jak jej Státní bezpečnost v roce 1986 doslova vyhnala ze Seifertova pohřbu.
Čtěte také
To bylo tak: Stát vypravil Seifertovi pohřeb s pompézním obřadem v Rudolfinu, do jehož průběhu ale nesměla rodina zemřelého zasahovat. Lidé, kteří se chtěli se zemřelým básníkem opravdu rozloučit, dostali příležitost během církevního obřadu v Praze v břevnovském kostele svaté Markéty – ovšem pod dohledem Státní bezpečnosti.
Poslední šance rozloučit se s Jaroslavem Seifertem byla během církevního obřadu na hřbitově v Kralupech nad Vltavou, kam byly básníkovy ostatky uloženy. A právě do Kralup se vypravil i tehdejší středoevropský redaktor Hlasu Ameriky Jolyon Negele – aby odtamtud byl „vyvezen“ Státní bezpečností kamsi do polí mezi Kralupy a Prahu.
Poslechněte si mimořádně zajímavé archivní rozhlasové ukázky, které připomínají dva české nositele Nobelovy ceny. Připravil David Hertl.
V další části pořadu se Hana Vohryzková pouští do hledání bývalých československých občanů v Izraeli. Dokument Plus najdete na webu jen do 23. listopadu 2024.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
