Jak může nová vláda změnit politický kurs země

Stojí za pozornost, že může jít o výhybku stejně významnou, jako v roce 1998, kdy převzala vládu levice.

Připomeňme dobu před osmi lety. Tehdy se ukázalo, že odvážné liberální reformy Klausových vlád zase nebyly tak úspěšné, když zavedly ekonomiku do recese. Nastoupili sociální demokraté, kteří svými obvyklými prostředky přispěli k tomu, že se domácí ekonomika zase vzchopila.

Nejde o to někoho chválit, anebo pomlouvat. Obě velké strany - ODS i ČSSD - se ve své hospodářské a sociální politice zase tolik nelišily. Občanští demokraté si vždy dávali pozor, aby neporušovali sociální smír, a sociální demokraté, když na to přišlo, zase dokázali privatizovat banky. Přesto tu existuje rozdíl v přístupu. ODS se pouští do odvážnějších reforem, u kterých není jisté, jak dopadnou. ČSSD naopak hasí požáry a jde jí vyloženě proti srsti, když se má něco příliš radikálně měnit. Když se v těchto dnech k vládě blíží občanští demokraté, blíží se spolu s nimi ambiciózní reformní návrhy, na které nejsme zvyklí.

Pro Českou republiku je to dobře. ODS chce napravit špatný dojem z řízení ekonomické transformace na počátku devadesátých let a přichází právě ve chvíli, kdy Čechy do reforem nutí Evropská komise. Z její podzimní zprávy o stavu evropského hospodářství vyplývá, že Česko má druhý nejhorší státní rozpočet, hned po Maďarsku, a minimálně do roku 2008 se jeho deficit bude pohybovat někde mezi třemi a půl a čtyřmi procenty. Kdo, když ne ODS by byl ochoten s tím něco dělat. Změny k lepšímu je totiž možné dosáhnout pouze za podmínky, když se něco udělá s důchody, se zdravotnictvím, když se zprůhlední pravidla, podle kterých se státní rozpočet připravuje.

Předseda ODS Mirek Topolánek už dal najevo, že se opravdu rozhodl zasáhnout. Nemá dobrou pozici, protože se bude muset na vládě nějak dohodnout právě se sociálními demokraty. Pokud dostanou silnější slovo ve vládě, těžko prosadí reformu penzí či zdravotnictví, která by pro státní rozpočet opravdu něco významného znamenala.

Proto Topolánek upozornil, že vláda založená na dohodě dvou velkých stran bude muset být vládou přísně reformní. Za rok se vyhodnotí, jestli se skutečně o reformy pokusila, a pokud se ukáže, že se nic neděje, bude vládu lepší rozpustit.

Člověk zvyklý na cynické hodnocení tuzemské politiky to může všechno považovat pouze za zastírací manévr, jak omluvit nepřípustné kompromisy, vůbec tomu ale tak nemusí být. Z průběhu jednání o nové vládě je zřejmé, že si ODS chce ponechat ministerstva, kde by se měly reformy provádět - tedy finance, sociální záležitosti a zdravotnictví. Sociálním demokratům chce předat resorty, kde jde spíše jen o běžný provoz - a je pravda, že například v zahraniční politice a zemědělství se opatrnost vyplácí.

Záleží tedy na tom, jak Topolánek své úmysly uskuteční. Pokud se mu to podaří, skutečně nastává třetí dějství polistopadové politiky, kdy může ODS u moci zůstat třeba dalších osm let.

Přesto je skepse na místě. Mohou se povést reformy ve chvíli, kdy mají spolupracovat dvě tak rozdílné strany? Příklad z Německa říká jasně, že šance jsou velmi malé. Také u našich západních sousedů se dvě velké strany dohodly na tom, že provedou několik významných reforem. Především chtějí změnit ústavu tak, aby mohla spolková vláda rozhodovat o důležitých věcech bez souhlasu spolkových zemí. Změnit by se mělo zdravotnictví, daně a nakonec penze.

Po roce je však vidět, že se nedaří uzavřít kompromisy, které by něco skutečně znamenaly. Příkladem může být zvýšení daní z přidané hodnoty o tři procenta. Výnos z takového opatření měl být investován do sociálních reforem a umožnit snížit pojistné, které příliš zvyšuje mzdové náklady zaměstnavatelů. Výsledek je tristní - zřejmě se zvýší jen daně. Obě strany jsou skutečně velmi rozdílné v Německu i u nás.

Existuje však jeden důvod, proč v Česku může spolupráce pravice a levice dopadnout jinak. Topolánek chce do vlády přivést politiky, kteří u moci ještě nikdy nebyli. Dokonce se čeká, že v případě účasti sociálních demokratů ve vládě nepůjde o bývalé ministry. Jde přitom o lidi ve zhruba stejném věku mezi čtyřicítkou a padesátkou. Dosud dominovali starší lidé z generace, která ještě zažila osmašedesátý rok - tedy generace Havlova, Klausova a Zemanova. Po jejich zádech se do vrcholné politiky vyšplhali mladíci typu Grosse nebo Sobotky, ti ale politiku nestihli výrazněji ovlivnit.

K zásadní generační změně tedy může dojít právě teď, když vládu nad zemí převezmou lidé, kteří už dospívali za normalizace, kteří do politiky vstupovali po třicítce a kteří mají zkušenosti z praktického života. Stali se tedy politiky nejen kvůli kariéře, ale také s úmyslem něco konkrétního změnit.

Pokud se takoví lidé ve vládě sejdou a dohodnou, nemusí příliš záležet na tom, ze které jsou strany. V tom může být výhoda českého řešení před německým. Příslušníci levice i pravice mají stejné začátky, protože vyrůstali v době, kdy ještě jejich strany ani neexistovaly. Je to trochu návrat nepolitické politiky, mohou si ale při svém případném vládnutí rozumět.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .