Jak hledat spravedlnost pro Kambodžu

Pro popis systematičnosti teroru bychom si však museli zajít do učebnic historie Hitlerova nacionálního socialismu a pro míru široce uplatněné brutality snad až kamsi do středověku.

Když režim Rudých Khmerů na počátku roku 1979 padl, obyvatelstvu se ulevilo, ale pletichy, které provázely jeho vznik neustaly. Rudí Khmerové se totiž mohli v Kambodži v polovině 70. let minulého století prosadit mimo jiné také kvůli tomu, jak se válčilo v sousedním rozděleném Vietnamu. Za každou ze dvou vlád stál soupeřící blok. Komunisté ze severu, aby lépe podpořili své spojence na jihu, vytvářeli pomocné zásobovací trasy právě skrze Kambodžu. A Američané, aby tyto zásobovací trasy přerušili, analogicky roztáhli pásmo svého masivního bombardování z Vietnamu právě do Kambodži. Proto když padl režim, který s Američany spolupracoval, hodně Kambodžanů si myslelo, že jednotky v černých uniformách jim přinášejí úlevu po letech nevyhlášené války. Byl to omyl, který známe i z vlastních dějin. I u nás se po druhé světové válce vítaní osvoboditelé ukázali jako noví diktátorští vládci.

Jestliže vláda komunistů rychle srazila Československo z první desítky hospodářsky vyspělých zemí, tak Rudí Khmerové uvrhli svou zemi do společnosti na nejzákladnější úrovni. Od prvního dne byli prvním terčem nejen lidé vzdělaní, ale prostě každý, kdo měl sebemenší zkušenost s modernější civilizací. Tehdejší atmosféru pustnoucích měst v nedokonalém náznaku vykreslil film Vražedná pole, který byl nedávno k vidění i na jednom českých televizních kanálů. Ten film už nezachytil pokračování, jak revoluce Rudých Khmerů, stejně jako mnohé jiné, začala požírat své vlastní děti. Potom se do neblaze proslulého vyšetřovacího střediska S-21 v hlavním městě dostávali i vyšší představitelé režimu, aby tam po mučení přiznali smyšlené zločiny.

S odstupem až překvapuje, kolik tragédií stačila tato diktatura zavinit. Od dubna 1975 do ledna 1979 Rudí Khmerové podle velice hrubých odhadů pobili, v mnoha případech dokonce doslova, jeden a půl až dva milióny lidí. Ve srovnání s množstvím obětí, které má na svědomí například Stalin nebo Hitler se to může zdát málo, ale vzhledem k sedmi miliónům obyvatel, kteří žili v Kambodži před hrůznou revolucí, je to děsivě mnoho.

Dá se vůbec něco napravit v zemi, která byla takto postižena? Postupně snad. Ale ještě těžší je hledat v takové zemi spravedlnost a trestat viníky. Může to znít překvapivě, když o povaze zločinů svědčí studny plné lebek. Vysvětlení nutno hledat v logice politických zájmů. Vládu Rudých Khmerů vyhnaly jednotky, které přišly z Vietnamu a v jejich čele stál bývalý důstojník Rudých Khmerů Hun Sen. Ještě dnes je předsedou kambodžské vlády. Protože vítězové přišli z Vietnamu, byli Západem a Čínou odmítáni, a proto ještě dlouhá léta v OSN zasedal delegát zastupující de facto poražené diktátory. Ani západní velmoci a Čína nejsou bez viny.

Čelní pohlaváři jednoho z nejodpornějších režimů dvacátého století byli zadrženi už před lety. Před soud se dostávají až nyní. Během jediného týdne se dozvídáme, že před mezinárodním tribunálem stanou prakticky všechny špičky režimu až na zesnulého Pol Pota. Tady příběh Rudých Khmerů nabývá obrysy , které důvěrně známe i v Česku. Ieng Sary, Khieu Sampan a další se snaží přesvědčit soud, že zdravotní stav jim nedovoluje sledovat proces, krmí veřejnost tlachy o tom, že nic netušili, nic nevěděli o mučeních a popravách, které když se šetřilo kulkami, se prováděly třeba i motykou.

Vězením s kódovým označením S-21 prošlo přinejmenším čtrnáct tisíc lidí a dodnes se podařilo najít pouze desítku přeživších. Tak jako po Terezíně, po Osvětimi, po táborech v Jáchymově a v Příbrami bude těžké podle zákona usvědčit ty, kteří se řídili zákonem rasového či třídního boje. Možná, že však důležitější, že než odsoudit ty zvrácené starce je popsat a vyslovit nahlas, že to, co spáchali, byl zločin.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .