Jak dlouho vydrží ODS euforie?

Týká se to rovněž hlavního města. Drtivé vítězství v Praze může být svým způsobem testem, zda občanští demokraté ušli ve svém vývoji kus cesty pozitivním směrem, nebo zda těží především z určitých specifik komunálních voleb a z chyb svých protivníků, v tomto případě z přehnaně konfrontačního stylu Jiřího Paroubka.

Zkrátka představitelé ODS mají v metropoli šanci vyzkoušet, jaké může být jednobarevné většinové vládnutí bez koalicí vynucených kompromisů. Vzhledem k tomu, že post primátora hlavního města se řadí na stejnou úroveň jako ministerské křeslo, mohl by mít tento test výrazně vyšší vypovídací hodnotu, než jednobarevné vládnutí ODS dejme tomu na Kladně. Samozřejmě v českém prostředí se na takovouto věc nahlíží většinou stylem, že politici konečně dostanou šanci, aby jim nikdo nekoukal pod ruce a že korupce a klientelismus jen pokvete.

Možné to je, ale určitě to není nutné. Naopak pokud má Pavel Bém dostát pověsti mimořádně schopného politika, měl by takovouto výzvu přijmout. Silný mandát ODS v Praze by mu měl umožnit vymanit se z dlouhá léta trvajícího spojení se sociální demokracií a prosadit program občanských demokratů proti opozici všech ostatních. Pokud by se mu to podařilo a Praha by pod jeho vedením vzkvétala, mohl by výrazným dílem přispět k vytvoření obrazu ODS jako silné, ale férové a pravicový program prosazující strany. Pro budoucnost české politické scény by to bylo jenom dobře. V tom případě by se totiž podobným, byť levicovým, směrem musela vydat i sociální demokracie. A právě na správných základech stojící pravicové a levicové uskupení by mělo být zárukou kvalitního fungování celého systému.

V této souvislosti je však třeba zopakovat, že bude hodně záležet na tom, zda občanští demokraté nabídnutou šanci přijmou a zda s ní správně naloží. Skeptici asi už nyní nabízejí jednoznačně zápornou odpověď. Připusťme však, že i v české politice může docházet k příjemným překvapením a pokud nedojde na zkoušku bojem, zůstane i nadále u akademických debat, co by bylo, kdyby.

Podobné je to i s tím, jak se zatím daří, či lépe řečeno nedaří postupné pronikání schopných starostů a hejtmanů do vedení ODS. Přitom opakovaná vítězství v obecních a krajských volbách dokazují, že nejde o náhodu, ale o systematickou práci. A protože masový nástup komunálních a regionálních politiků do špičky strany nenastal, lze pouze spekulovat o tom, zda by tito lidé posunuli občanské demokraty ve vývoji výrazně pozitivním směrem, pokud by nahradili politické veterány typu Vlastimila Tlustého.

Politická realita dokazuje, že se ODS momentálně nachází v pozici rozpačitého triumfátora. Ten zatím není schopen svůj opakovaný úspěch proměnit ve vznik vlády opírající se o většinovou důvěru sněmovny. Občanští demokraté se tak svým způsobem dostali do kuriózní pozice. Mají ve svém čele člověka, který dokázal stranu vyvést z určitého uzavřeného ghetta a tím jí získat podporu větší části voličů. Zároveň se Mirek Topolánek dopustil v povolebním vyjednávání několika chyb, které jeho stranu zavedly na slepou kolej.

Bylo by totiž naivní věřit tomu, že by Jiří Paroubek pod vlivem víkendového volebního výsledku změnil taktiku a otevřel by cestu k předčasným volbám. A pokud na ně nebudou chtít kývnout ani komunisté, nebyl by ODS nic platný ani výrazný úspěch v druhém kole senátních voleb. Bez spolupráce s alespoň jedním levicovým subjektem se občanští demokraté k předčasným volbám nedostanou.

V tom případě by vítěznou euforii mohlo vystřídat bolestné vystřízlivění. Buďto by mělo podobu šance pro Jiřího Paroubka na sestavení vlády, nebo dohody se sociální demokracií na velké koalici. Po osmi letech strávených v opozičních lavicích a po opakovaných vítězstvích v nejrůznějších typech voleb by to pro ODS bylo trpké procitnutí. Zkrátka nejsilnější pravicová strana v zemi si sice může užívat zaslouženého opojení z volebního úspěchu, paradoxně však může mít v blízké budoucnosti svým způsobem více starostí než poražený Jiří Paroubek.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .