Jak daleko je státní bankrot

Konec konců není divu. Data o Řecku v realitě znamenají, že stát si půjčuje každé třetí euro, které utratí.

Zároveň se významně zvyšují úrokové sazby pro Portugalsko, Španělsko a Irsko, vesměs země, které se v loňském zadlužení dostaly nad hranici deseti procent ekonomického výkonu.

Česko v evropském srovnání nedopadlo katastroficky. Po posledních úpravách činil loňský deficit necelých šest procent ekonomického výkonu, což znamená, že si stát půjčuje každou sedmou korunu ze svých výdajů. Na druhé straně se ovšem může jen těžko chválit situace, kdy je rozpočet jen o polovinu lepší, než u krachujícího Řecka.
Česko tedy nemůže slavit, místo toho je třeba střízlivě a s chladnou hlavou hledat možná rizika. Jedno z nich se ukazuje v posledních týdnech na důchodovém účtu. Jeho příjmy se propadají hluboko pod předpoklady státního rozpočtu a během prvních třech měsíců deficit překročil deset miliard korun. Pokud se výběr penzijního pojištění do konce roku nezlepší, bude chybět 40 miliard, které se doplatí z ostatních rozpočtových příjmů.

Větší hrozbou pro důchody je verdikt Ústavního soudu, který zrušil tzv. redukční hranice pro důchody. Naštěstí je zrušil až k září příštího roku a tak nic nehrozí aktuálně.

Soudci přitom stanovili zásadu, podle níž se mají nově přiznané důchody vyplácet ve výši odpovídající odvedenému pojistnému. Je to koneckonců spravedlivý požadavek.
Pokud se tedy během roku nezmění zákon, zvýší se výdaje na nové důchody o padesát procent. To znamená částku deset miliard ročně, která není z pohledu rozpočtu nijak katastrofická. Jenže kdyby se tak zvýšily všechny důchody, a to si lze při nástupu méně prozíravé vlády představit, výdaje rozpočtu vyrostou najednou o 200 miliard, což je o něco víc, než šest procent ekonomického výkonu.

Stačilo by tedy, že český stát bude pod tlakem veřejného mínění špatně reagovat na verdikt Ústavního soudu, a rozpočet bude ve stejném stavu, jako ho mají v Řecku.

Obecně se předpokládá, že stát najde řešení, které by Ústavní soud uspokojilo a zároveň nezruinovalo státní rozpočet. Redukční hranice se mohou mírně posunout a zároveň se dají snížit stropy pro odvod pojistného. Není tedy třeba hned utrácet dvě stě miliard, ale nějaký zlomek z této částky. Jenže nikdo teď neví, o jaký zlomek má jít, aby byli soudci spokojeni. O částku v řádu desítek miliard půjde zcela jistě.
Penze jsou příkladem zcela přirozeného tlaku, který bude zvyšovat státní náklady. Přitom existuje celá řada lobbyistických skupin, které budou chtít další peníze. Stav rozpočtu například donutí ministra financí, aby přiděloval na dopravní stavby částku o polovinu nižší, než plánuje na letošek. To je nepochybně podnět pro betonáře, aby se snažili z rozpočtu dostat chybějících 35 miliard.

V září proběhne výběrové řízení na mamutí zakázku, která má odstranit ekologické škody za 120 miliard. Také tato částka se automaticky započte do deficitu.

Přitom se dosud nezastavil vývoj z posledních let, kdy se po relativně malých částkách zvyšují výdaje na státní správu a sociální podporu.
Z Řecka tak přichází vážné varování také pro české veřejné finance. Pokud příští vláda neučiní aktivní kroky pro záchranu rozpočtu, stát se dnes i v příštím roce posune dál po šikmé ploše ke státnímu bankrotu. Termín roku 2012, který už zveřejnila Občanská demokratická strana, nemusí být příliš daleko od reality.

Optimismu nedodá ani četba volebních programů, které slibují v případě levicových stran vyšší výdaje na podporu rodin, v případě pravice snižování daně včetně zásahů do daní z příjmu a daně z přidané hodnoty.

Jedinou stranou, která nabízí konkrétní a přísné škrty v sociální oblasti zůstává TOP 09, plán pro důchody a státní investice však zatím její rozpočtový expert Miroslav Kalousek nepublikoval.
Volební programy nejsou reálné. Tak zní varování, které do Česka stále hlasitěji doléhá z Athén.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.