Jak dál s důchody?

Z tohoto úhlu pohledu lze pochopit nejnovější snahu koaliční vlády. Ta se na vlastní pěst bez dohody s opozicí rozhodla protlačit parlamentem alespoň první etapu reformy. Zatím se jí nejtěsnější většinou podařilo návrh prosadit do druhého čtení. Pokud bude stejně úspěšná i v závěrečném hlasování, a takto schválené úpravy projdou Senátem a podepíše je prezident republiky, dočká se Česká republika od začátku roku 2010 několika novinek.

Předně lidé narození v roce 1965 a mladší by zamířili do penze v pětašedesáti letech. Matky dvou a více dětí by měly dostat šanci odejít do důchodu o něco dříve. Zároveň by lidé měli povinně přispívat do důchodového systému místo dosavadních pětadvaceti let roků pětatřicet. Některé úpravy by se měly týkat rovněž invalidních důchodů. Z tohoto výčtu je zřejmé, že vláda zatím nezkouší nic změnit na současném způsobu výpočtu důchodů. Momentálně chce dosáhnout pouze toho, aby stárnoucí populace zůstala delší dobu aktivně činná, což by mohlo snížit počet peněz potřebných v budoucnosti k vyplácení důchodů.

Pokud by politici byli náležitě cyničtí, pak by nic jiného dělat nemuseli. Vždy když by hrozilo, že v systému nebude dost peněz na vyplácení penzí, by opět posunuli hranici a nějakou tu miliardu by ušetřili. To samozřejmě není řešení a v normální společnosti nemůže projít. I když se momentální prodlužování věku pro odchod do důchodu pouze přibližuje hranici běžné ve vyspělých zemích a následuje prodlužující se délku života, naráží toto opatření na nesouhlas významné části populace, včetně odborů. O opozičních politicích ani nemluvě. V této souvislosti je zajímavé, že i v době vládnutí sociální demokracie došlo k postupnému posunu hranice pro odchod do důchodu. Navíc se tehdy ještě zvýšily sazby, které lidé formou sociálního pojištění strhávaného z příjmu platí.

Z tohoto úhlu pohledu by nemuselo být tak důležité, že vláda k prosazovaným změnám nemá souhlas sociálních demokratů. Lze si představit, že i po případném střídání vládních garnitur nedojde k nijakým dramatickým změnám v nově nastavených pravidlech, samozřejmě budou-li vůbec přijata. Přesto se dříve nebo později bude muset jakákoli vláda odhodlat ke kroku druhému. A tím je vytvoření tzv. druhého pilíře. Tedy spoření na důchod prostřednictvím fondů. Podle všeho by mělo být povinné.

Částka, kterou lidé v rámci sociálního pojištění platí, by se rozdělila. Část by mířila i nadála do státní pokladny. Z ní by byla zaručena určitá minimální výše důchodu. Druhá část by pak byla podle výběru daného občana přesměrována do konkrétního důchodového fondu, který by vložené peníze zhodnocoval a umožňoval by vyšší penzi. Znamená to, že by po reformě nemuseli lidé nutně na penze platit více, pouze by se tyto prostředky nerozpouštěly anonymně ve státním rozpočtu. Část z nich by tak zamířila na individuální účet. Konkrétní člověk by pak mohl dopředu lépe odhadnout výši důchodu v budoucnosti.

Samozřejmě by musela být zaručena kvalitní správa a zhodnocování takovýchto peněz. Jakým způsobem, o tom se určitě povede vzrušená diskuse. Například o tom, zda směřovat povinné odvody pouze do státního důchodového fondu, nebo do fondů soukromých. Možná by mohl mít člověk na výběr. Buď by se spokojil se státním a tím pádem i s nižším výnosem a nakonec i důchodem, nebo by více věřil soukromému fondu s vidinou vyšší penze. Samozřejmě lze tyto varianty nejrůzněji kombinovat.

V této souvislosti je nutné dodat, že i privátní penzijní fondy, kam lidé mohou dobrovolně nad rámec povinných odvodů vkládat svoje úspory, jsou už nyní přísně regulovány. Pravidla, kam a jakým způsobem mohou tyto fondy investovat svěřené peníze, jsou velmi přísná a možnost jejich krachu se blíží nule. Daní za to je, že takto přísně regulované fondy nemusí dosahovat tak dobrého zhodnocení vložených prostředků jako podobné fondy ve vyspělém světě. Zkrátka na tuto část důchodové reformy lze nahlížet z nejrůznějších úhlů proto se politická dohoda hledá obtížně. Přesto by vláda měla nalézt a vlády chuť i odvahu se do další fáze reformy pustit. Čím dříve se tak stane, tím lépe pro všechny potenciální penzisty v této zemi.

Tyto penzijní fondy jsou tak regulovány, to znamená, dohled nad nimi je tak těsný a pravidla, podle nichž mohou investovat ty vložené prostředky jsou tak striktní a svazující, že si troufám říct, že pravděpodobnost krachu takového fondu není asi nulová, ale blíží se nule. A já bych si dokonce troufnul říci, že svým způsobem se regulovanost těch penzijních fondů v našich podmínkách, pokud jde o to, do čeho ty penzijní fondy mohou investovat a především že musí každý rok vykazovat, vlastně nesmí vykazovat ztráty, je svazující, a pokud by byla tato pravidla přenesena už na ty standardní penzijní fondy, které známe z vyspělého světa, tak by ty budoucí důchodce tak pravidla poškozovala, protože výnos průměrný, který by ty fondy dosahovaly, by mohl být třeba poloviční ve srovnání s tím, jakých výnosů dosahují penzijní fondy ve světě. Také když se podíváme na to, jaký objem prostředků je u nás zatím v těch existujících penzijních fondem uložen třeba v poměru k hrubému domácímu produktu s tím, co je běžné ve vyspělých ekonomikách, tak vidíme, že to je malý zlomek.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .