Jak dál?

Renomovaní západní odborníci se shodují snad jen na jedné věci. Cena ropy by měla klesnout a to by se mělo příznivě projevit na světovém hospodářství. Fred Bergsten, ředitel Washingtonského institutu pro mezinárodní ekonomiku, vypočítal nedávno ve švýcarském tisku, že pokles ropných cen o jeden jediný dolar za barel prý zvyšuje globální hospodářskou aktivitu o třicet miliard dolarů, přičemž očekávaný pokles ceny by se mohl pohybovat kolem deseti až patnácti dolarů za barel. Po první válce v zálivu se podle Bergstenových slov snížila světová cena ropy o třetinu a v USA začalo desetiletí hospodářského vzestupu.

Také nositel Nobelovy ceny a stoupenec volného trhu Milton Friedman věří, že Spojené státy přispívají ke stabilizaci světa, protože nastolují pravidla mezinárodní politiky. OSN podle Friedmanova názoru jenom seje nejednotnost. Nefunguje obdobně, jako například Světová banka nebo Mezinárodní mírový fond, který, jak řekl Milton Friedman švýcarskému listu Finanz und Wirtschaft, "jen přerozděluje peníze chudých lidí z bohatých zemí bohatým lidem v chudých zemích".

Steve Henke, další renomovaný americký ekonom, který se stal za Reaganovy vlády vlivným poradcem Bílého domu, však tento optimismus nesdílí. Podle jeho názoru je válka v Iráku pro světové a americké hospodářství naopak nebezpečná, protože v jejím důsledku vzniká řada nových nejistot.

Ta hlavní pramení z toho, že nikdo přesně neví, jak vypadají plány prezidenta Bushe ve skutečnosti. Henke připomíná ve švýcarském tisku neokonzervativní ideje skupiny kolem náměstka ministra obrany Wolfowitze, která už v roce 1997 uvažovala o změně režimu na Blízkém východě jako o zřejmě nejspolehlivějším východisku z palestinsko-izraelského konfliktu. Znamená to snad, že pád Saddámova režimu je jenom začátkem? Některé výroky amerických představitelů na adresu Sýrie nebo Íránu by tomu mohly nasvědčovat.

Také současný spor mezi americkým prezidentem a britským premiérem o roli OSN při poválečném uspořádání v oblasti Perského zálivu leccos naznačuje. Jenže podobně jako Tony Blair, uvažují i mnozí američtí politici. Ani oni sice nevylučují jednostranné akce, jako je nynější válka v Iráku, avšak varují zároveň před americkou snahou o hegemonii. Ta by mohla způsobit, že by se Amerika jednoho dne ocitla ve světě ještě nebezpečnějším a nepřátelštější, než je ten dnešní. Proto je nutno dávat, pokud to jde, přednost mezinárodním dohodám a posilovat mezinárodní instituce.

To, oč nyní jde, je skutečně hospodářská oblast. Amerika nezajistí svou bezpečnost vojenskými prostředky, pokud se jí zároveň nepodaří rozproudit světové hospodářství. A to sama bez Evropy, ale i bez Japonska nebo Číny, prostě nedokáže. Už proto, že její výrobci potřebují zdravé trhy.

Stagnaci konjunktury je možno překonat jenom společně. Ministr obrany Rumsfeld sice může nazývat Francii a Německo opovržlivě "starou Evropou", bez jejíchž jednotek se Amerika klidně obejde, ale neoddiskutuje tím, že tyto dvě země produkují dohromady skoro polovinu evropského hospodářského růstu.

Jsou to navíc země, s nimiž mají Spojené státy úzké hospodářské vazby. Konfrontací s Paříží nebo Berlínem by si Washington tedy konec konců škodil sám.