Izraelský premiér v nesnazích

Závažná obvinění hospodářské povahy byla vznesena i proti Olmertovu předchůdci Arielu Šaronovi a jeho synovi, - který byl dokonce odsouzen - , a jak známo, vyšetřování se nevyhnul ani nedávný prezident Moše Kacav.

Samotny Olmert už má na krku tři problémy. Zatím poslední z nich se týká jeho činnosti ministra průmyslu a obchodu v letech 2003-6. Měl se dopustit politicky motivovaných jmenování do nejrůznějších vládních agentur, které mu tehdy jakozto ministru podléhaly. Měl také ovlivňovat rozhodování ministerstva ve prospěch klientů jednoho svého dlouholetého přítele. Předchozí dvě vyšetřování se týkají nákupu velkého domu, při kterém Olmert získal slevu výměnou za zajištění různých povolení na jeruzalémské radnici, kterrou dříve vedl, a také se měl podílet na záměrném ovlivnění parametrů soutěže na prodej státní banky Leumi, o kterou se ucházel jeden z jeho známých.

Tato obvinění, ať už vyústí do ztracena nebo ne, by za jiných okolností asi nebyla důležitá, vzdzt tolik Olmertovych kolegů uz melo podobne problemy. V době, kdy se měl Olmert těchto činů dopustit, byl vlastně nepříliš významným politikem, a nikdo netušil, že se v roce 2005 rozhodne odejít spolu s tehdejším Arielem Šaronem ze strany Likud a že kráce poté po nemocném Šaronovi zdědí nejen funci ve straně, ale i v kabinetu.

Za těchto nových okolností ovšem celá věc přerůstá do krize vlády a do jisté míry i do mezinárodního problému. Jedinou pozitivní okolností je, že jde o záležitosti, které se zřejmě dlouho potáhnou. I jeden z vyšetřovatelů konstatoval, že nejde o primitivní předávání obálek s penězi, jak tomu bylo u nedávné aféry jineho ministra, ale o - jak se doslova vyjádřil - "elegantnější metody".

Olmert je dokonce tak klidný, že na jedné tiskové konferenci dokonce na chvíli usnul před kamerami.

Olmert je klidný ale také proto, že ví, že pro něj hraje nejen čas, ale celková mezinárodní situace. Všechny pohledy se nyní soustřední na blížící se konferenci o blízkovýchdním míru, která se pravděpodobně bude konat v listopadu v americkém Anapolisu. Čím blíže bude k okamžiku, kdy se konference bude konat, tím menší tlak na něj bude, aby alespoň dočasně odstoupil z funkce, jak po něm nyní žádají některé nevládní organizace. Už teď je například jasné, že vedení Strany práce se podařilo zahrát do ztracena tlaky na to, aby tato koaliční strana odešla z vlády.

S přibývajícím časem se také zdá, že Olmert, ještě nedávno nepopulární a nesympatický politik se sotva dvacetiprocentní podporou, se odlepil ode dna, a stoupá jeho důvěryhodnost u izraelských voličů, zatímco někteří jeho kritici, zejména ti zprava, podporu ztrácejí.

To souvisí s celkovou společenskou náladou. Podle průzkumů asi dvě třetíny Izraelců soudí, že konflikt s Palestinci nemůže trvat do nekonečna, a zhruba stejný počet lidí si myslí, že právě blížící se jednání s Palestinci je jednou z vubec nejdůležitějších věcí, které má nyní vláda na starosti. To znamená, že naděje veřejnosti se nyní upínají k těmto více méně zahraničním cílům.

Olmert těmto náladám ještě napomáhá celkem iniciativním přístupem. Mluví nahlas o odstoupení části izraelského území výměnou za bloky osad vybudované na Západním břehu a také nakousnul velmi citlivé téma dělení Jeruzaléma. Například počátkem tohoto týdne prohlásil, že přece není nutné nahlížet na Araby obydlené části východního Jeruzaléma jako na Jeruzalém. To, přeloženo z "politické" do "lidské" řeči znamená, že je připraven na odstoupení těchto území a tedy rozdělení města, o kterém zvláštní izraelský zákon říká, že je nedělitelné. Pro takové řešení, které by vedlo k ustavení palestinského hlavního města v Jeruzalémě, se momentálně vyslovuje přesně třetina dotázaných, skoro 60 procent je proti. Je ovsem pravděpodobné, že při vhodném řešení by Olmert nalezl větší podporu. Mnozí Izraelci nemají k východnímu Jeruzalému žádný vztah a část z nich v této oblasti, s výjimkou jeruzalémského Starého města ani nikdy nebyla.

Výzkumy veřejného mínění zároveň ukazují, že ani Olmertova diplomatická a řečnická ofenziva na izraelskou společnost nezpůsobila. Naprostá většina dotázaných nespojuje s blížící se konferencí žádné naděje. Mají take výhrady k některým možným ústupkům, jako je arabsky pozadavek návrat palestinských uprchlíků. Mezi Izraelci je také výrazná nechuť vůči snaze přenechat Spojeným státům poslední rozhodovací pravomoc o tom, kam jednání povedou. To je velká změna, dosud se Washington v Izraeli těšil důvěře jakozto nestranny arbitr. Tento posun lze možná vysvětlit tak, že mnozí Izraelci mají v paměti snahu prezidenta Clintona v roce 2000 na závěr jeho kariéry dosáhnout míru a zapsat se do dějin, a nyní se obávají, že se o něco podobného pokusí i Bush. Clinton končil s pověstí sukničkáře a Bush na noze stále vleče přítěž Iráku.

Voliči ovšem nemají důvěru ani ve vlastní vládu, a obávají se, že je příliš slabá, a může udělat nepřijatelé ústupky. Toho, že Olmert nemá dost síly, se obává celých 77 procent respondentů. Dokonce i mezi dotázanými, kteří jsou voliči Kadimy, tedy Olmertovy strany, je jen asi čtvrtina, která se domnívá, že kabinet je na zásadní ústupky dost silný. To jsme ovšem zpátky u osoby Ehuda Olmerta a jeho osobního problému se třemi vyšetřováními na krku. Je možné, že kdyby před pár lety věděl, že jednou mu budou bránit v uzavření dohody století, některé dřívější drobné obchody s přáteli by si rozmyslel. Na něco takového by měl v ideálním případě myslet každý politik, a to i v méně vypjatých situacích.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .