Izraelci si hráli na válku s Íránem

Šlo o modelování situace, v níž se Írán skutečně stane držitelem jaderné zbraně. Několik osobností spojených s izraelskou diplomacií, rozvědkou nebo armádou se sešlo, a sehráli úlohu jednotlivých aktérů této vysoké diplomatické a vojenské hry. Tedy nejen Izraele a Íránu, ale i organizací, jako je Hizballáh a Hamás, které se s Íránem koordinují, a států, jako je Sýrie nebo Spojené státy. Například prezidenta Obamu sehrál bývalý izraelský velvyslanec ve Washingtonu, zatímco bývalý velitel izraelské rozvědky se zhostil úlohy íránského duchovního vůdce Chameneího a snažil se myslet jako on.

Izraelské vládě se celá záležitost příliš nelíbila, a tak dokonce svého pozorovatele z celé záležitosti stáhla. Není divu. Závěr simulace blízké budoucnosti není z hlediska Izraele příliš slibný. Ukazuje, že svět není ochoten ani schopen na íránské nebezpečí rozhodně reagovat a že zejména Spojené státy, unavené dlouhým válčením, a v čele s ne příliš ostrým prezidentem, nakonec, jak praví klasik, uhnou. To se ale také podle zmíněné strategické hry, týká i Izraele, který v žádné ze simulovaných konstelací nereagoval vlastním útokem na Írán. Přitom právě předpokládaná ochota Izraele zaútočit je důležitým faktorem při rozhodování nejen Íránců, ale dokonce i Američanů, kteří by se k úderu mohli odhodlat jen proto, že by věřili, že jinak to stejně udělají sami Izraelci.

To, zda tato válečná hra spolehlivě předpovídá budoucnost, je samozřejmě sporné. Otázka, co a jak může Izrael udělat, a jak to ovlivní jiné aktéry blízkovýchodního sporu o právu Íránu na jaderné zbraně, tím smetena ze stolu není.

Podívejme se na některé důležité osy, kolem kterých se celá debata otáčí.
Otázkou není ani tak jestli Írán jaderné zbraně chce, a kdy je získá, ale spíše co s nimi hodlá dělat. Buďto po nich touží zejména proto, že se chce strategicky zajistit – tj. učinit z Íránu zemi, kterou si nikdo netroufne napadnout. I kdyby to momentálně byla pravda, tento benigní scénář může po získání jaderné zbraně přerůst do nového sebevědomí režimu. Pak by Írán - buď použil jaderné zaštítění svého již nyní viditelného úsilí o regionální dominanci, což je vůbec nejpravděpodobnější scénář; - a nebo by dokonce tuto zbraň opravdu použil, nejpravděpodobněji proti Izraeli nebo Spojeným státům.

Druhou osou je otázka zda se přece jen Íránu dá bránit v získání zbraně. Totiž, zda se tomu dá zabránit nevojenskými prostředky, tedy tlakem pomocí sankcí, sabotážemi, únosem či útěkem důležitých odborníků a tak dále. A nebo, zda jediným možným řešením útok na íránská jaderná zařízení. Potíž je, že v obou případech se zdá, že jediným pravděpodobným výsledkem by bylo zpomalení íránského postupu k jaderné zbrani, nikoli úplné odchýlení se od této cesty. Naopak, pokud by byl Írán napaden, zvýšilo by to podporu jinak už skomírajícího režimu i od již váhajících občanů, a posílilo by tamní odhodlání zaštítit zemi do budoucna absolutní zbraní – tedy nukleárními hlavicemi.

Pokrok íránských jaderných vědců zaměstnává v první řadě Izrael, protože ten by byl pravděpodobně první na řadě, pokud by se íránský režim pokusil zbraň použít. Problém Izraele je, že nemůže riskovat situaci, v níž by měl až symbolickou druhou ránu – ta první by miniaturní stát zasáhla příliš bolestivě na to, aby se vůbec dalo hovořit o vítězství. Naopak Írán jako velmi lidnatá i velmi rozsáhlá země nemusí jadernu válku vidět jako existenční záležitost, a teorie vzájemně zaručeného zničení, která udržovala hlavy v době studené války chladné, by zde neplatila. Uvažování íránského režimu je však těžko odhadnutelné, a neshodnou se na něm ani odborníci. Z hlediska Izraele však není příliš dobrou volbou ani preventivní útok, a to i kdyby byl proveden v koordinaci s Američany. Jeho výsledek by byl nejistý, zato odvetné důsledky by byly strašné. A to nejen kvůli íránské reakci samotné, ale i skutečnosti, že Teheránu se podařilo vytvořit si v oblasti síť pomocníků, které by v případě potřeby mohl povolat do odvetné války, jež by bylo obzvláště bolestivá pro izraelské civilní obyvatelstvo. Taktikou Hizballáhu by například pravděpodobně bylo zasypat území Izraele desítkami tisíc raket, které získala za posledních několik let.

Zajímavou otázkou je také chování ostatních zemí regionu. Turecko se znovu projevilo jako stát, který se Západem proti Íránu nepůjde, spíše naopak, zatímco ostatní silní hráči regionu, arabské velmoci dosud čelící rozpínavému Íránu, z politické mapy buď zcela zmizeli, a nebo zeslábly, řeč je o Iráku, Saúdské Arábii a Egyptu. Arabové však mají eminentní zájem na tom, aby někdo – kdokoli - Írán zastavil. Právě Saúdská Arábie, ale i celá řada malých států Perského zálivu se totiž vzestupu Íránu bojí. Už delší dobu se šušká, že arabské země by Izrael tajně podpořily, kdyby se Jeruzalém k napadení íránských zařízení odhodlal. Jestli k takové situaci dojde je sporné, a navíc arabské země nejsou zrovna partneři do nepohody.

Jako jedna z možností se pro Izrael nabízí zlepšit svou strategickou situaci obnovením mírových jednání se Sýrií, které by předal Golanské výšiny výměnou za úplné přerušení syrské spolupráce s Íránem, libanonským Hizballáhem a palestinským Hamasem, a také kdyby se Izraelcům podařilo uzavřít uspokojivý mír s Palestinci. Tím by jakoby sebral Íránu ideologický vítr z plachet. Ani jedno není momentálně pravděpodobné.

Specificky izraelským dilematem pak je otázka jeho tzv. jaderné nevyhraněnosti či dvojznačnosti, tedy faktu, že Izrael sice pravděpodobně jaderné zbraně má už od 60. let, jaksi pro všechny případy, ale nikdy to otevřeně nepřiznal. Izraelci vycházejí z toho že jejich země si kvůli malé rozloze a relativně malé populaci nemůže dovolit velké ani časté války a tak musí mít k dispozici odstrašující zbraň – a od roku 1973 už Izrael skutečně nebyl přímo napaden regulérními armádami sousedních států, ale vždy jen prostřednictvím nestátních organizací, jako byl Hizballáh nebo různá palestinská uskupení.

Arabské země tlačí na Izrael, aby se nukleárních zbraní zbavil, aby tím bylo možné argumentovat ve prospěch myšleny bezjaderného Blízkého východu – tedy podle zásady všichni upustí kolty na zem ve stejnou chvíli. V Izraeli se už skutečně dlouho debatuje o smyslu tajnůstkaření ohledně vlastního jaderného arzenálu; ale mnohem méně se uvažuje o tom, zda je právě teď čas vzdávat jaderné zbraně, jak nyní žádají znepokojení Arabové. Je příznačné, že izraelský jaderný arzenál arabské země za několik desítek let nepřiměl k tomu, aby si pořídily vlastní, protože ho ve skutečnosti nepovažovaly za ohrožení vlastní bezpečnosti. Ovšem perspektiva, že tyto zbraně bude mít ambiciózní Írán, Araby znepokojila, a nyní mluví o tom, že buď je nesmí mít nikdo, a nebo si je pořídí všichni. To by znamenalo značné zvýšení nebezpečí v celé oblasti, a pro Izrael zřejmě více než pro ostatní.
Skoro zábavné na celé věci je, že nikdo nemůže vyloučit skutečnost, že tajemný Izrael jadernou zbraň ve skutečnosti nemá, a tedy se k tomu z bezpečnostních důvodů ani nemůže přiznat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.