V katolické církvi nyní probíhá tichá revoluce. Vyvolal ji v roce 2017 papež František, když se opřel do otčenáše, modlitby formulované samotným Ježíšem.
Podle Františka prosba v modlitbě „a neuveď nás v pokušení“ je špatně a naprosto mimo jakýkoli přijatelný výklad boha.
Papež František před časem navrhl změnu v překladu modlitby Otčenáš. Verš, ve kterém se říká „neuveď nás v pokušení“, podle něj není přesný, protože člověka k hříchu nemůže svádět Bůh. Nový, napříště používaný překlad bude znít „nedopusť, ať podlehneme pokušení“. Jako první ho začali 3. prosince používat frankofonní katolíci. Okolnosti této změny v rozhovoru pro francouzské rádio France culture vysvětluje dominikán Jocelyn Dorvault.
Bůh není satan, říká František, tudíž sotva má v úmyslu kohokoli „uvádět v pokušení“. „Není to bůh, který mě ponouká k hříchu,“ řekl. „To je práce satana. Otec ti naopak pomáhá vstát.“
Podle Františka jde o špatný překlad latinské verze bible Vulgaty ze 4. století. Otázkou zůstává, zda šlo o špatný překlad bezděky, anebo naopak o špatný překlad záměrný.
Františkovi nyní v otázce „otčenáše“ vyšla vstříc konference italských biskupů. Argument konference uznala a přišla s verzí odpovídající papežově námitce. Místo „a neuveď nás v pokušení“ navrhuje modlit se: „a neopouštěj nás v pokušení“.
Svoboda a odpovědnost za sebe sama
Rozdíl je tu zásadní. Nejen ve výkladu boha. Zejména ve výkladu člověka křesťanského pojetí. Jestliže pokušitelem není bůh, ale zlo v člověku obsažené, pak verze italských biskupů potvrzuje základní poznatek křesťanského učení, že člověka bůh stvořil svobodného a za sebe zcela odpovědného.
81letý papež František v sobotu přiznal, že to s dnešními technologiemi moc neumí.
Bůh tu tedy není od toho, aby za člověka řešil jeho problémy, zejména ne ty, které si zavinil vlastní nezodpovědností, je tu jen od toho, pokud se člověk nalezne v pokušení, aby za ním stál a byl mu trvalou nadějí.
Uvedený výklad se příliš nepozdává polské katolické církvi, tradičně konzervativní. Trvá na verzi, v níž bůh nemá dopustit, abychom podlehli pokušení, s odůvodněním, že není žádoucí zčista jasna měnit staletou tradici.
Ne však každý z polských hierarchů je toho názoru. Profesor teologie Michal Czajkowski kupříkladu s Františkem souhlasí. Odmítá, že by bůh člověka uváděl v pokušení, připouští však, že jej vystavuje zkoušce. To má ale zcela jiný podtext. Vystavit někoho zkoušce neznamená nic méně, než ho přimět, aby si ověřil, do jaké míry vládne vlastní svobodnou vůlí.
Ivan Štern |foto:Vendula Kosíková
A tak nejspíš se svým výkladem boha měl pravdu Karel Čapek v povídce „Poslední soud“. Mnohonásobný vrah Kugler, stojící před posledním soudem, se v ní ptá boha, proč senát tvoří samí bývalí soudci a proč nesoudí on sám a vystupuje jen jako svědek, když přece on ví všechno. Právě proto, odvětí mu bůh.
Ve své všemocnosti, jak zmiňuje jedna stará židovská anekdota, je vůči člověku prakticky bezmocný. Právě proto, že ho nadal svobodou a odpovědností za sebe sama.
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
