Ivan Štern: Česká vlajka jako rohožka

Česká vlajka
Česká vlajka

Slovenský výtvarník Dalibor Bača umístil na košickou výstavu Privátný nacionalismus artefakt v podobě české vlajky. Vlastně to ani artefakt nebyl, ale rohožka. Návštěvník se mohl rozhodnout. Vlajku překročí, nebo na ni šlápne, anebo na ni šlápne a očistí si boty. Urážka to symbolu české státnosti do nebe volající! Podle některých. Nebo ne?

Bača nám jemným způsobem dal najevo, že jsme se před lety beze studu zmocnili československé vlajky, aniž jsme vzali v potaz, že kus té vlajky patří Slovákům. Uváděli jsme tehdy, že Slováci, osamostatnivše se, přijali za svou zcela jinou vlajku. Československá zůstala plonková. No a co? Plonkové zůstalo i Československo.

Naše rozhodnutí zmocnit se československé vlajky mě tehdy neuráželo. Naopak potěšilo. Věřil jsem, že nechceme tím gestem plazit jazyk na Slováky, ale že jím dáváme najevo vůli vypořádat se s vlastní arogantní minulostí. Doufal jsem marně.

Čtěte také

Jak by ale mohla dojít sebereflexe společnost, která pořádně neví, proč vytváří státní společenství? Co je její hybnou myšlenkou? Dodnes se zdráháme použít vlastního pojmenování „Česko“. Prezident Václav Havel blahé paměti tehdy rozvíjel debatu o smyslu naší existence. Do prázdna. O podobnou debatu se pokoušel už jeho ctihodný předchůdce T. G. Masaryk, vydav v dobách rakouské monarchie podle mého dodnes myšlenkově inspirující Českou otázku.

Podle Masaryka je smyslem české existence otázka humanitní. Táhne se jako červená nit českými dějinami. Husovou reformací počínaje přes Komenského až po Havlíčka, Palackého a nakonec i samotného Masaryka. Jenže jaká otázka humanitní dnes námi vládne, říkám si, patře na české buranství, na demokracii a kapitalismus na český způsob.

Česká vlajka

Současnost je v jistém smyslu dědičkou naší minulosti. Když jsme se v roce 1918 vymanili z ambivalentního objetí rakouské monarchie, předváděli jsme se světu jako země, jež všem nyní ukáže, jak být úspěšný tam, kde „říš rakouská“ totálně selhala.

Nejenom, že jsme škodolibě neumožnili našim Němcům, aby se podíleli na tvorbě československé ústavy a dali jim tak pocit, že Československo je i jejich dílo, tahali jsme za fusekli i bratry Slováky. Pak není divu, jakmile k tomu Slováci měli příležitost, trhli se. I když poprvé to bylo víc k jejich škodě než užitku.

Česká vlajka je určitě symbolem našich zpočátku ušlechtilých úmyslů, avšak i hanebných selhání. Dokud si toho obojího nebudeme vědomi, nejen že jako národ nedospějeme, ale i naše vlajka bude nanejvýš dobrá k tomu, aby posloužila jako rohožka.