Ivan Štern: Béďa a Bátoru zdravící duhový pochod

Pochod rovnosti
Pochod rovnosti
Pražský duhový pochod lesbiček a gayů by se Béďovi líbil. Škoda, že už nemá příležitost vychutnat si, jak katolické buzny v provedení profesora Putny zdraví Bátoru. Je už hezkou řádku let po smrti.

Byl můj spolužák na střední škole, a přítel. To se dálo v druhé polovině 60. let. Byl, jak se klukům a holkám ve třídě přiznal, gay. Teplouš, přihřátej, buzik, jak jsme tehdy říkali. Místo, aby narazil na odpor, jak sám očekával, uvítala celá třída toto zjištění s nadšením. Získala tak další možnost, jak dát najevo svůj odpor vůči tehdejším zastydlým poměrům.

Není náhoda, že si v roce 1965 o studentském majálesu pražští studenti za svého krále zvolili amerického básníka Allena Ginsberga. Pro jeho poezii, nepřekonatelně do češtiny přebásněnou Janem Zábranou. I pro jeho přihlášení se k homosexualitě. Však ho na jeho cestě kolem světa, takřka všechny země, lhostejno, zda demokratické nebo autokratické, po krátkém čase pobytu s povykem vyhostily. K nám přijel vyhazovaný ze Sovětského svazu, aby po několika dnech ho i naše státní bezpečnost pakovala ven.

Béďa mě a mého kamaráda, říkali jsme mu Džordž Blek, zasvěcoval do tajů pražského homosexuálního světa. Pohyboval se v poloviční ilegalitě. Stále platilo, že homosexualita je nemoc, již je třeba léčit. Béďa toho trošičku zneužíval. Když se mu nechtělo jít do školy, ulil se na pár dnů k Myslivečkovi. Nechal se tu odborně vemlouvat do pravé heterosexuální víry. Podezříval jsem jeho lékaře, že sami, pochybujíce o vlastní diagnóze, terapii jen stínovali, jako Béďa stínoval své onemocnění, jímž si legalizoval absenci ve škole.

Lidé jeho orientace se scházeli na galerii kavárny u Šroubka, v hotelu Evropa na pražském Václavském náměstí. Společnost zde sedající působila na první pohled jako kterákoli jiná. Zatímco Béďa usedl mezi své nejbližší, zkoušeli jsme z legrace s Džoržem balit tamější dámy. Neúspěšně. Vždy se dvojice, již jsme oslovili, znechuceně zvedla. Uvolněné místo obsadili zpravidla dva pohlední muži. Nám, sedmnáctiletým kolouškům, vydávající se za to opravdu správné dívčí pohlaví.

Béďa byla zcela jiná třída. Milovaly ho všechny holky ze třídy. Kdykoli jsem se u něho stavil, sedělo tam několik spolužaček. Obdivně pozorovaly, jak si Béďa zručně, ač krátkozraký, maluje oční stíny. Dlouhé hodiny se s nimi dokázal zaujatě bavit o tajích líčení. Štval mě tím. Víš, řekla mi jedna z nich, když jsem ji balil, možná bych si dala i říct, kdybys měl pro mě takové porozumění, jaké pro mě má Béďa. Proti němu jsi buran.

Nakonec dopadl špatně. Nebyli jsme tehdy ještě obecně připraveni na lidi jeho typu. Zatlačovali jsme je do jakéhosi podivného polosvěta, jenž neměl daleko ke světu, zavánějícímu zločinem. Už proto bych mu přál mít možnost alespoň jedinkrát zažít, jak v duhovém průvodu s profesorem Putnou zdraví Bátoru.

To, že byl u spolužačky úspěšnější, jsem mu dávno odpustil.