Ivan Hoffman: Věčný úpadek světa

Střepy prý přinášejí štěstí (ilustrační foto)
Střepy prý přinášejí štěstí (ilustrační foto)

Mám pocit, že o úpadku společnosti, mravů a světa vůbec slýchám celý život. Mělo by z toho plynout, že v minulosti bylo dobře anebo lépe, jenomže žádný moment z minula, kdy by byla řeč o tom, že se společnost umravňuje a svět že lepší, si nevybavuji.

Větu „už to není, co to bývalo“, jsem poprvé, co pamatuji, slyšel v 17. Ve vyhlášené pražské cukrárně jsem se podivoval mimořádnému sortimentu laskomin, abych pak od dlouholetých pravidelných zákazníků vyslechl výčet zákusků, které bývaly samozřejmostí a teď už nenahraditelně chybí.

Ivan Hoffman: Jednotlivé věty

Abeceda, abstraktní, písmena (ilustrační foto)

Člověk by asi měl občas přemýšlet, co je smyslem života. Aby neztrácel čas něčím, na čem nezáleží. 

Má se za to, že věčný úpadek má povahu štafetového kolíku, který si předávají senioři: „Nezávidím mladým, co je čeká.“ Jak lidé stárnou, ztrácejí půdu pod nohama. Jistoty berou za své, změny jsou už jen k horšímu. Při pohledu na to, jak mladí opakují staré chyby, propadají staří skepsi a beznaději, na kterou si pak mladí vzpomenou, když sami zestárnou.

Zvláštní je, že argumenty, kterými se dokumentuje úpadek, přináší pokrok. Nebýt vymoženosti, jakou jsou plasty, nebylo by dnešního zděšení z mikroplastů, které se dostávají do potravy. Nebýt rozvoje automobilismu, nebylo by zamoření měst auty a jejich zplodinami. Nebýt mobilů, lidé by si povídali… Pokrok zkrátka generuje úpadek a důsledkem pokroku je, že „dobře už bylo“. Tolik k věčnému úpadku.

Jenom to vnitřní se počítá

S tou skvělou, ale horšící se cukrárnou se pojí vzpomínka na rodinné přátele mých rodičů, kteří měli nevidomého syna v mém věku. Od prvního setkání jsem ho měl rád. Způsob, jakým se díval rukama, jeho přehled o tom, jak fungují věci, které si chodil s tatínkem „prohlížet“ do technického muzea, úsměv, se kterým popisoval komunitu svých nevidomých spolužáků, všechno bylo tak zvláštní, dobrodružné.

Ivan Hoffman: Auto od myslivce

Myslivec (ilustrační foto)

Tento příběh z natáčení už vyprávím nějakých dvacet let. Je z doby, kdy jsem co chvíli moderoval debaty politiků z parlamentního studia Českého rozhlasu ve Sněmovně. Při pozorování zblízka a naživo vypadají poslanci úplně jinak než v televizi, která snímá, jak se do sebe sveřepě navážejí od mikrofonu.

Měl jsem s ním tenkrát pocit, že jsem o něco v životě přišel. Že jsem svým zrakem jaksi nevysvětlitelně handicapovaný. Odsouzený k povrchnosti vidoucích. Naučil jsem se od něj, že věci nejsou, jak vypadají.

Byla neděle, když jsem po dlouhé době navštívil rodinu svého slepého kamaráda. Dopoledne jsme byli v té cukrárně a pak se k obědu smažily řízky. Také jsem byl součástí nedělního rituálu svých hostitelů, šlehal jsem vidličkou v hlubokém talíři vajíčka. Dávno bych na to zapomněl, kdyby nebylo důležité docílit perfektního výsledku.

Od té doby kdykoli šlehám vajíčka, vracím se v čase k rozhovoru o světě viděném vnitřním zrakem slepce. Připomene se mi, že jenom to vnitřní se počítá. Tím vnitřním pohledem se zhodnocuje viditelné, aby někde uvnitř přežilo… Možná svět a my v něm neupadáme. Možná jde o to, jak se člověk podívá.